Text napsaný v roce 2020 se vyznačuje intimní formou a postupně vršenou intenzitou výpovědi. V centru dění stojí stárnoucí umělkyně, která rekapituluje svůj život, kariéru a bolestně zjišťuje, že čas neúprosně plyne, a že tedy nic už nebude jako dřív. První české uvedení nejhranější francouzské dramatičky, jejíž hry jsou na tuzemských jevištích divadelními bestsellery, oprávněně budí pozornost. V tuzemsku je stále divadelním hitem autorčina hra Obraz, někdy uváděná pod názvem Kumšt, brilantní komediální drama, které se zaměřuje na přátelství, subjektivní vnímání umění a lidskou povahu. Reza je ale podepsána i pod dalšími slavnými tituly, jako je Bůh masakru, který doslova obletěl celou republiku. Oblíbené divadelní autorce nakladatelství Fra vydalo dvě prózy v českém překladu.

Ve svém zatím posledním kousku (tady opět v perfektním překladu Michala Lázňovského) se Reza zabývá křehkostí a upřímností lidské bytosti. Diváka v úvodu možná zaskočí, že režisér Marián Amsler obsadil do hlavní role stárnoucí herečky předního herce souboru Bedřicha Výtiska. Nutno zdůraznit fakt, že už autorka Yasmina Reza monodrama napsala pro svého velmi dobrého přítele. Že má Anne-Marii hrát muž, je předepsáno přímo dramatičkou: má to podle ní být nejprvnější herec souboru, dosud překypující vitalitou, který se zároveň nebere smrtelně vážně. A Činohra Národního divadla Brno takového ideální interpreta ve Výtiskovi našla.

Francouzské inscenace textu jsem neviděl, ale ani v Brně toto řešení v obsazení není samoúčelně extravagantním východiskem, nejde ani o nějaké výsostně stylizační, ale toliko efektní gesto. Muž v ženské roli této lehce posmutnělé podívané propůjčuje netradiční perspektivu a mění diváckou optiku traktovaných témat a motivů. Generují se takto otázky identity, stárnutí či přímo hodnověrnosti hereckého výrazu.

A mně se moc líbilo, že režisér Amsler (tady i ve vlastní výpravě) dotčený gender i zcela záměrně potlačuje nebo až bagatelizuje. Hlavní hrdinka v podání muže zde nenosí paruku, ale svoje vypelichané šedivé krátké vlasy skrývá pod módním ženským turbánkem. Protagonista Výtisk je ve vizuálu své figury prostý jakýchkoli primárních i podružných znaků ženství, nedmou se mu žádná vycpaná prsa, je prostý jakéhokoli líčení či ženského make-upu, nemá nalakované nehty ani barvené rty. A dokonce nenosí ani sukni, ale vystupuje v širokých, volných, plandavých kalhotách, které sukni velmi jemně připomínají. Na prstech nese jeden masivní zdobný prsten, který nosívají obě pohlaví. Výsledkem však není nic androgynního. Tady totiž o pohlaví ani moc nejde, důležitější je ponor do obecných lidských témat na konci života….

Ani Výtisk se naštěstí herecky nemaskuje za žádnou prvoplánovou travestii. Promlouvá sice jako žena, ale nenutí se do žádné ženské fistulky, nespoléhá se na odlehčená parodická či velmi výrazná dámská gesta travestity. Celý hodinový tvar inscenace drží v jemné herecké hyperbole. S vědoucím životním nadhledem stařeny, která už ví, že do konce mnoho nezbývá, dokáže svůj osud nahlédnout a místy si navrch udělat i nenucenou legraci. Je to sugestivní, ukázněný výkon, vlastně Výtiskův nejlepší za poslední roky, protože herec se na velkém jevišti občas rád utíká k halasnému, přeťáplému kašpaření, které ale v tomto pojetí logicky nenašlo místo.

Krásná Anne-Marie představuje jedinou roli v této hře a mistrovskou disciplínu jménem monodrama musí jedinec utáhnout zcela sám, což opravdu nedokáže každý. Výtiskovi se to nyní podařilo. Krásná Anne-Marie není na první dobrou legrační text zavedené komediografky, vyvolává spíš jen taková nostalgická pousmání, jak je lidský život ve svém finále vlastně i bezmocný, prolezlý umělými klouby, ale i takto tragikomicky dojemný.

Amslerova inscenace odehrávající se v prostém náznaku bytového interiéru, v zašlém obývacím pokoji, nabízí divákům vcelku silný divadelní zážitek, a to díky textu, popsanému inscenačnímu pojetí, sevřenému prostoru, v němž herec stojí opravdu téměř na dotek divákům. Tomu je taky uzpůsoben styl hraní, tak odlišný od velkého jeviště, které se nachází přímo nad tímto sálkem.

Je vlastně i škoda, že se tady nehraje více… Zažil jsem doby, kdy pro tento komorní prostor vznikala samostatná programová linka včetně dětského divadla. Výtisk se v novodobé historii ovšem stává teprve čtvrtým hercem, který tady po zesnulé Marii Durnové a jejím mimořádném Topolově Stěhování duší, po autorském kusu Jana Grygara a herci Petru Kubesovi (Schirachův Déšť) pěstuje náročnou individuální uměleckou disciplínu, která představuje i kýženou hereckou psychohygienu v kontrastu s hraním ve velkém kolektivu jen o něco výše.