Dramaturgie na webových stránkách divadla připomíná, že to bylo právě na Smíchově, zásluhou Pavla Švandy ze Semčic, kde byla Ibsenova hra uvedena poprvé, a to na tehdejší dobu relativně krátce po jejím napsání, v roce 1900. Ponechme stranou řadu jejích historických inscenací na českém jevišti – autor u nás zdomácněl už na počátku 20. století – a zastavme se u několika uvedení z posledních dvaceti let.

Mezi dvěma uvedeními v Národním divadle je téměř třicetiletá pauza. Jernekova Divoká kachna z roku 1966 staví do modernou inspirované scény Oldřicha Šimáčka historizující výpravu a na jeviště přivádí Martina Růžka, Ladislava Peška či Jarmilu Krulišovou. V roce1993 pak Ivan Rajmont obsazuje Ivana Řezáče, Miroslava Donutila a Ivu Janžurovou. Dochovaný záznam možná trochu prozrazuje režisérovu kapitulaci pod vahou naší první scény a jeho ústupky před nesouhlasnými argumenty některých konzervativních bardů, o nichž se zmiňují pamětníci Rajmontovy éry v Národním. Hraje se tu trochu těžkopádné, realistické divadlo v salonní výpravě založené na psychologickém herectví bez výraznějšího nápadu. Snad jen Miroslav Donutil v roli Hjalmara Ekdala už vystrkuje komediální růžky, které naplno vyrostou o rok později ve Sluhovi dvou pánů.

Po roce 2000 se Divoká kachna na našich profesionálních jevištích hrála šestkrát. V roce 2005 dokonce dvakrát, ve dvou koncepčně velmi odlišných inscenacích. V Plzni využil Jan Burian své hvězdné herce Martina Stránského a Pavla Pavlovského jako Ekdalovyi a roli démona Gregerse svěřil tehdy nováčkovi souboru Janu Maléřovi. Už čtené zkoušky napovídaly, že půjde o herecky zdařilou inscenaci.

To platí i pro Nebeského Kachnu v Dlouhé, ovšem tady si diváci vzpomenou na výraznou stylizaci směrem ke grotesce zdůrazňující komiku ubohosti, odvážné kostýmní a scénografické řešení Jana Štěpánka a Jany Prekové, kteří se snad poprvé v českém uvádění Ibsenovy Divoké kachny vydávají mimo klasicizující styl a na scénu stavějí normalizační kachličky, stan a homolkovské tepláky. Přestože místy mi režisérova invence připadala přes ruku, tolik diskutované obsazení Jaroslavy Pokorné do role čtrnáctileté Hedviky bylo díky vynikajícímu autorskému herectví představitelky velmi šťastné. Stejně jako Hjalmarem Ekdalem pokračující řada směšných slabochů a chvástalů v rejstříku Jana Vondráčka. Nebeského Kachna jako celek jednoduše patří k našim nejsilnějším výkladům hry.

Následovali Bezruči (2009) se svým pouťovým panoptikem, jak hru výtvarně i herecky vyložili režisér Jan Mikulášek se scénografem Markem Cpinem, a Vít Vencl s Michalem Syrovým v Liberci (2011), kteří se soustředili na komediální situace jinak tragického příběhu.

Před smíchovským triumfem se zastavím už jen v ostravské Aréně, kde Divokou kachnu nastudoval David Šiktanc a do panelákového bytu (můžeme jen tušit proč tam) ji zasadil Nikola Tempír. IKEA estetika se mu zřejmě nabídla jako odkaz ke království omezených možností a provizorních řešení, ale s tématem, motivy ani situacemi hry to nijak výrazně nehraje a nepůsobí. Nejen ve srovnání s výtvarným řešením inscenace v Dlouhé vyznívá tato stylizace trochu samoúčelně. Horší je to ale s obsazením Michala Čapky. Průměrnému hereckému výkonu chybí potřebné charisma pro postavu samozvaného proroka životní pravdy, jeho Gregers není osobnost, které by se jeden bál, druhý ji obdivoval a třetí podléhal jejím manipulacím. Naopak Josef Kaluža jako Hjalmar a Zuzana Truplová v roli Hedviky jsou trefou. Zvláště mladá herečka je sympaticky přirozená a nepatetická.

Ve Švanďáku Ibsenovi rozumějí

Umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák má s uváděním Ibsenovy dramatiky zkušenosti (Nora, Paní z moře) a je zřejmé, že jí dobře rozumí. V Divoké kachně čte jak realistickou, tak její symbolistní rovinu. Nevzdává se žádného z podstatných výkladů a témat textu, a přitom diváky nezahlcuje, jeho inscenace má spád a od začátku poutá pozornost.

Hra o outsiderovi, kterému se ale docela daří žít si spokojený život v nevědomosti, dokud se od nezvaného hlasatele pravdy nedozví, kdo a co za jeho rodinným a profesním štěstím stojí, nabízí témata sváru iluzí s životní pravdou, svobody s životem vymezeným druhými, vznešených ideálů s nízkou prostotou a omezeností. Mnohá z těchto i dalších témat – (například divokost a (ne)dobrovolné ochočení, vztah lovec–-oběť a jiné –) se zrcadlí v titulním motivu a ústředním symbolu hry, – původně divoké kachně živořící nyní na domovní půdě, které se svět volné přírody scvrkl na výběh s bazénkem.

Analogicky bezzubým lovcem, střílejícím na půdě králíky, je starý Ekdal, kterého vytvořil fenomenální herec Luboš Veselý, tentokrát ovšem v zajetí zbytečné karikatury. Nutno ovšem dodat, že jeho postava patří k těm nevděčným, kdy je pro režiséra i herce těžké najít míru směšnosti nebo vystihnout vhodný náznak někdejší velikosti figury.

O dost lehčí to obvykle má představitel Hjalmara Ekdala – ubohého chlapa s ústy plnými vzletných frází („Vrahem mého vynálezu bude tvoje minulost.“), který má díky svým replikám mezi postavami Divoké kachny největší komický potenciál. V podání Tomáše Petříka zůstal ne zcela využitý, zvlášť zůstává-li vám i po letech v paměti Hjalmar Vondráčkův. Postava ale budí sympatie i soucit a výtečně se doplňuje s mateřskou, chápavou a obětavou Ginou Marie Štípkové, herečky vládnoucí pravdivou intonací a průrazným jevištním hlasem.

Samozvaného napravitele starých křivd Gregerse Werleho modeluje Jacob Erftemeijer jako šarmantního muže pevných zásad, zdánlivě morálně důvěryhodného. U této Ibsenovy postavy navíc platí, že krále dělají poddaní, a tak Gregersův půvab i běsi (režisér v této souvislosti mluví o vnitřním trollovi) vyznějí nejlépe v reakcích jeho protihráčů. Ať už je to doktor Relling (výborný Jakub Tvrdík) jako zastánce důležitosti životní iluze pro štěstí člověka, Gina s obavami, že vyjde najevo její mladický hřích, nebo naivní a čistá Hedvika podléhající jeho manipulaci. Tu zahrála Barbora Křupková velmi solidně, s uvěřitelnou čistotou i dětskou rozverností.

Možná nejpůsobivější a zároveň signifikantní stránkou Františákovy inscenace je čitelně smysluplná scéna Marka Cpina. Kukátko včetně opony, před níž se odehrává první obraz v domě továrníka Werleho, je zahaleno do těžce působící látky se vzorem starého koberce. Spolu s kostýmy a dalším mobiliářem autor scény evokuje paďourský luxus sedmdesátých let, který už dnes vnímáme s jeho zatuchlostí a zápachem starého prachu, či dokonce plísně. Elegantní, jednoduchá a nenásilná metafora skrývané pravdy, starých křivd a nepřijatelných rodinných tajemství. Skoro se až nechce věřit, že „zametat pod koberec“ to, co má v příběhu zůstat skryto, až dosud ještě žádného českého inscenátora Divoké kachny nenapadlo.