Jirků ovšem v Minoru jako režisér působil již dříve, v letech 2002–2004 tu byl uměleckým šéfem, a kromě invenčních a kratochvilných inscenací, mířících jednoznačně na dětského diváka, vytvořil také díla myšlenkově náročnější, vůči „juniorům“ do jisté míry edukativní, a zároveň takové, že mohou oslovit dospělého. Tematicky se to týká zvýšeného zájmu o českou historii, v Minoru (umělec působil jako host i v jiných divadlech) především zdařilých počinů Hon na jednorožce, Lipany, Zá-to-pek! či Bratři naděje. Silným zážitkem pro mě byl také jeho projekt pro Jihočeské divadlo Vajgl z roku 2010, v němž se spoluautorkou Adélou Balzerovou sugestivně oživil málo připomínaný politický proces z počátku padesátých let probíhající v Českých Budějovicích (tři tresty smrti).

Bez pomníku

Novinka v Minoru vychází ze vzpomínek hlavního hrdiny, které jsou dostupné v knize Česká cikánská rapsodie (Serinkovy vzpomínky zpracoval historik Jan Tesař) a v archivu Muzea romské kultury v Brně. Jeho úloha v protinacistickém odboji se příliš nepřipomínala, vždyť byl příslušníkem etnika, o němž se hovořilo v lepším případě s lhostejným pohrdáním. Poměrně lineárně přehledný příběh započíná – po vylíčení divokého, víceméně kočovného hrdinova mládí – v neblaze proslulém koncentráku „pro cikány“ v jihočeských Letech, Serinek tam v důsledku zvůle českých (!) policistů přišel o všechny členy své rodiny. Podařilo se mu z lágru uprchnout a působil pak na Vysočině pod pseudonymem Černý, dokonce jednu partyzánskou skupinu vedl a v likvidaci nepřátel byl dost úspěšný. Podílel se také na likvidaci četníků, kteří zastřelili odbojářského generála Vojtěcha Lužu. Ten se totiž při zatčení (udán starostou vsi a bázlivými majiteli hospody, kam se promočený deštěm uchýlil) ve shodě se svou bojovou filozofií začal bránit. Černému se trestná výprava na četnickou stanici vymkla z rukou, namísto partyzánského soudu došlo k okamžité hromadné popravě, také kvůli vznětlivosti spolumstitelů. Serinek si již poněkolikáté uvědomil, že ve válečných podmínkách standardní etické principy nefungují. Při dalších akcích přišel o spolubojovníky, k nimž citově přilnul, především o ruské vojáky – uprchlíky z koncentračních táborů. Konce války se dožil se svou v evangelické víře ukotvenou manželkou, kterou nalezl v nexenofobním náboženském společenství.

Inscenace zahajuje obraz, v němž šest herců stojí před pomníkem sedícího muže, obráceného k publiku zády. Chtějí slavnostně řečnit, pomník se však rozhýbe. Jde o zmiňovaného partyzána, jehož ztvárňuje romský redaktor České televize Richard Samko. Dozvídáme se ovšem, že žádný pomník neexistuje, Serinkova manželka Marie (Hedvika Řezáčová) přiměje muže, vůči její pobídce zprvu neochotného, aby zavzpomínal na svůj pohnutý život. Jirků svůj divadelní opus nazývá westernem z Vysočiny a tomu také odpovídá styl dynamické podívané. Ano, i o smrtelně vážných věcech se dá hrát v akčním tempu a s groteskní nadsázkou.

Účinné herecké miniatury

Kromě věrohodného Samka v titulní roli plní ostatní herci celou řadu interpretačních úkolů, všichni s energickým nasazením. Nejpestřejší paletu rolí realizuje Gustav Hašek, který hraje hádavou romskou tetku (která ovšem dokáže bojovat na nože), kuchařku v četnické stanici, vážného evangelického faráře zapojeného do odboje i přirozenou autoritou disponujícího generála Lužu. Josef Bobeš Havelka zaujme v partech ruského partyzána Nikolaje, náchylného k bezhlavé střelbě, pití samohonky i vznětlivého v blízkosti něžného pohlaví, a také bázlivého starosty, který je spoluobčany vyprovokován k udavačské aktivitě. Václav Jelínek a Ondřej Nosálek ztvárňují především „uniformované“ role, tedy české četníky i příslušníky fašistických ozbrojených složek. Daniela Šišková zastupuje v bohatém spektru postav něžnější ženský živel, v roli partyzánky však dokáže nasadit sportovní, na přemety bohatý bojový elán. Tempo produkce zvolní v meditativnější části, když se Josef poprvé ocitne v evangelickém společenství a my jako diváci jsme dokonce svědky části bohoslužby. Při večeři Páně si ovšem věřící nenápadně předávají části samopalu, které skončí u Josefa.

Kontakt a bezprostřednost, pro inscenace Minoru typické, zajišťují nejenom občasné hrátky s první řadou publika (Ondřej Nosálek si kupříkladu nechá divákem podržet zrcátko při holení), ale také tradiční marka zdejších inscenací, živí muzikanti po obou stranách jeviště. A dvorní scénograf divadla Jakub Kopecký zdobí dílo jak nápaditě pojednaným prostorem, tak prací s rekvizitami. Nejde vždy o postupy novátorské, jevištně účinné však ano. Na visutém křivolakém chodníčku jsou v první, převážně „lesní“ části umístěny malé smrčky, mezi nimiž se kupříkladu v jedné situaci vrtí jakýsi rezavý chvost, snad veverka. Josefovo vyznání, že s lesem splývá (a proto se mu daří před pronásledovateli ukrývat), ilustrují miniaturní stromky připevněné na záda jeho vesty. Při krvavých výjevech se od těl „odpojují“ červené proužky látky, využita je také stínohra s pohyblivými figurkami.

Inscenace je určena juniorům od devíti let, na předpremiéře i první regulérní repríze jsem si povšiml děcek mnohem mladších (v doprovodu rodičů), nikdo při produkci ani nedutal. Snad i u představitelů této generace pomůže jevištní tvar aktivovat obranné látky proti strachu a xenofobii.