Simone Di Felice je v Praze poprvé, na zahraničních scénách dirigoval sice hojně, ale o tom, že by sám někdy nějakou operu nastudoval, se v jeho nevýrazném životopise nedočteme nic. Svižný orchestrální úvod k Manon Lescaut ještě vypadal slibně, ale pak už následovala víceméně strojová tempa s minimální agogikou a jednotnou dynamikou. Při jisté míře rezignace už snad ani nelze požadovat tři „ppp“, jak předepisuje na četných místech partitury Puccini, ale alespoň jedno „p“ by zaznít mohlo; Simone Di Felice se však důsledně držel na úrovni mezzoforte až forte, v níž se pěvci často ztráceli...

Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.