Simone Di Felice je v Praze poprvé, na zahraničních scénách dirigoval sice hojně, ale o tom, že by sám někdy nějakou operu nastudoval, se v jeho nevýrazném životopise nedočteme nic. Svižný orchestrální úvod k Manon Lescaut ještě vypadal slibně, ale pak už následovala víceméně strojová tempa s minimální agogikou a jednotnou dynamikou. Při jisté míře rezignace už snad ani nelze požadovat tři „ppp“, jak předepisuje na četných místech partitury Puccini, ale alespoň jedno „p“ by zaznít mohlo; Simone Di Felice se však důsledně držel na úrovni mezzoforte až forte, v níž se pěvci často ztráceli. Orchestr Státní opery hrál pod jeho taktovkou sice přesně, ale pouhé přehrání partů nepřineslo žádný obsah. Slavné intermezzo bylo v důsledku nevypracovaných frází a dynamiky jen nicneříkajícím souhrnem not. Výrazové bohatství Pucciniho partitury zůstalo nedotčeno, drama se zcela rozplynulo.

A rozplynulo se rovněž v režii Slávy Daubnerové, která k dílu přistoupila beze špetky pochopení Pucciniho opery a Prévostovy literární předlohy. Mechanický přesun z historie do současnosti, ono režijní klišé dneška, v operách typu Manon Lescaut jen ukazuje svoji nesmyslnost. Dnes se „padlé ženy“ nedeportují do Ameriky, aby tam dělaly společnost mužům. A vydržovaná žena, jíž Manon u Geronta di Ravoir byla, není totéž co prostitutka, mezi nimiž se dívka ocitla při své deportaci. Režisérka se těmito skutečnostmi nezabývá, neboť by to neodpovídalo její představě o feminismu, již chtěla za každou cenu do díla implantovat. Místo zájezdního hostince na náměstí v Amiens vidíme v prvním dějství motel v pustině, avšak plný lidí, mezi nimiž vynikají těhotná žena, paní s kočárkem a starší žena s chodítkem, jíž zpívá des Grieux část své serenády „Tra voi, belle, brune e bionde“. Manon, její bratr a Geronte přijíždějí v červené dodávce, Lescaut dá ještě před začátkem děje jako „motto“ Manon facku – oděním i chováním vyhlížejí jako pasák a jeho svěřenkyně. Vývojový oblouk titulní postavy je už tak od samého začátku zničen, stejně jako podstata a logika celého dění.

Oběť nekvalitního hudebního nastudování a nesmyslné režie

Des Grieux v brýlích se objevuje u motelu na kole ve strejcovské bundě, svým podobně oděným kumpánům ukazuje pornočasopis. Proč chce Manon právě jeho, těžko říct. Nicméně s ním „tajně“ prchá na tyči jeho kola vesele mávajíc přihlížejícím davům. Ani jeden z milostných duetů není režijně vypracovaný, Manon a des Grieux je odzpívají bez zájmu o toho druhého zírajíce do prázdna. Jako bychom byli v Americe od samého začátku, po motelu v pustině následuje Gerontův palác jako apartmá mezi mrakodrapy. Nemá cenu se detailněji zabývat řadou dalších nesmyslů, jejich záplavu totiž korunuje absurdní závěr – žádná poušť (ačkoli podle předpremiérového vyjádření režisérky měly být prvky pouště přítomné po celou dobu děje), ale jakási malá skládka na periferii. Pod svítící pouliční lampou a elektrickým vedením zakončuje Daubnerová děj Pucciniho opery po svém. Vyčerpaná a žíznící Manon ve spodním prádle se potácí na jevišti a vleče za sebou kožich, rytíř des Grieux v čisťounkém nažehleném úřednickém obleku s batůžkem na zádech nezúčastněně přihlíží, usadí se do fotelu na vyvýšeném místě a zpovzdálí pozoruje její utrpení (podle Pucciniho v té době hledá pramen, aby žíznící dívku zachránil). Po árii Manon o osamocení a smrti její průvodce cynicky vylije uprostřed jeviště vodu ze své lahve, Manon zemře a des Grieux nevšímavě odchází. Sláva Daubnerová udělala z rytíře des Grieux vraha. A z Manon obyčejnou prostitutku bez trošky šarmu. Nevzhledná scénografie (Alexandre Corazzola) a zcela neadekvátní, nicneříkající a nevkusné kostýmy (Tereza Kopecká) jen podtrhují marnost této inscenace.

Moldavská sopranistka Ghiulnara Raileanu s nepříliš výrazným hlasem podala v titulní roli nevyrovnaný výkon, charakterizovaly jej časté intonační nepřesnosti ve vyšší poloze. Bulharský tenorista Milen Božkov (Renato des Grieux) má hlasu dost, jeho tenor má i příjemnou barvu, ale neúměrně na něj tlačil, o kultivovaném zpěvu a kantiléně nemůže být řeč. Hudební (ne)nastudování se v tomto směru podepsalo i na výkonu jindy ve zpěvu přesvědčivého Lukáše Bařáka v roli Lescauta, mnoho nemohl zachránit ani dobře disponovaný Martin Šrejma jako Edmondo. František Zahradníček jako Geronte di Ravoir dokázal zachovat alespoň trochu noblesy v hereckém projevu. Pěvci v menších rolích hranice nastavené dirigentem a režií překonat nemohli, ať to byl Josef Moravec (rudě oděný Taneční mistr / Lampář), Kateřina Jalovcová (Muzikant), Ivo Hrachovec (Hostinský / Seržant lukostřelců), nebo Oleg Korotkov (Kapitán lodi). Sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) zněl v obrazech Amiens a Paříž kompaktně, v Le Havre roztříštěně.

Pucciniho Manon Lescaut se ve Státní opeře stala obětí nekvalitního hudebního nastudování a nesmyslné režie nerespektující hudbu ani vlastní obsah díla. Viděno v souvislostech s dalšími inscenacemi, jakými jsou například nedávná Médea či Šárka, by se Národní divadlo už mělo mít na pozoru, aby se obětí nestalo i jeho renomé.