To lze po zkušenosti s Alcinou a nyní i Figarovou svatbou velmi přivítat, i když v hudebním provedení premiéry Figarovy svatby ne zcela bez výhrad. Ocenění dozajista zaslouží měkký zvuk orchestru, detaily frázování, vkus při užívání zdob, srozumitelnost deklamace, sezpívanost hlasů v ansámblech. U interpretů s takovými zkušenostmi však bylo zarážející, že při premiéře docházelo k nesouhře mezi orchestrem a sólisty. Václav Luks volil svižná tempa, což při četných ansámblech náročných na koordinaci a při pestrém rozehrání akcí bylo pro všechny náročné. Navíc řadu situací režisér Heřman umístil do zadní části rozlehlého jeviště Janáčkova divadla. Vliv mohla mít i akustika s orchestrem umístěným výše, než bývá při běžném repertoáru obvyklé, nikoli však na úroveň diváků, jak bývalo zvykem v barokních divadlech.

Inspirace barokní scénografií

V té změti inscenací Figarovy svatby, které známý příběh posouvají, či spíše znásilňují do současnosti, jistě mnozí (včetně mě) kvitovali, že v Brně ponechali v kostýmech i scéně Figarovu svatbu ukotvenou v rokoku. Inscenační tým režiséra Jiřího Heřmana se scénografem Pavlem Svobodou a kostýmní výtvarnicí Alexandrou Gruskovou dodržel období rokoka v kombinaci se španělským temperamentem a zachoval společenské postavení postav, což je pro zápletku s právem první noci klíčové. Vůbec ne jen proto, že v hudebním nastudování Václav Luks a Collegium 1704 použitím historických nástrojů, nižšího ladění spolu se sólisty uplatňovali principy, které dle dnešního stupně poznání odpovídají interpretační praxi Mozartovy doby.

Výsledkem ovšem není žádné rokokové muzeum, ale moderní, vtipně a živě rozehraná inscenace s plnokrevnými lidskými charaktery, s jejichž chováním a reakcemi se dnešní člověk může identifikovat, aniž mu v tom „překážejí“ rokokové kostýmy. Inscenátoři kreativně aplikovali inspiraci barokní scénografií a zejména v posledním dějství v nočním parku s pojízdnými kulisami stromů a soch připomínajících Ctnosti a Neřesti Matyáše Brauna na Kuksu navodili prostor jako stvořený pro tajná dostaveníčka a milostné hrátky. Skvěle fungoval základní výtvarný koncept spouštění a zvedání skládačky tvořené ze čtveřice do sebe zaklesnutých čím dál větších stěn místností, díky nimž se plynule měnily zámecké interiéry od malého pokojíku Figara a Zuzanky po rozlehlý sál nejen pro svatební scénu, ale i pro Hraběnčiny komnaty, v nichž se cítí tak opuštěná. Prostory mezi jednotlivými stěnami zároveň vytvářely labyrint pro šmírování, odposlouchávání.

Inscenace hýří bohatstvím komických, ale i dojemných, stejně jako negativních vrstev, jimiž v detailním vypracování pěveckých partů a hereckém vyjádření situací sólisté plasticky prokreslují své postavy: chytrá a energická Zuzanka Doubravky Součkové, nadrzle temperamentní Figaro Tadeáše Hozy, záletný machistický Hrabě Almaviva barytonisty Luigiho De Donata, Hraběnka Simony Houda Šaturové odhodlaná čelit krizi svého manželství, ale i ješitný Bartolo Jana Šťávy, všetečně vdavekchtivá Marcellina Daniely Strakové-Šedrlové, mladistvě roztoužený Cherubín Václavy Krejčí Houskové, servilní Basilio Ondřeje Koplíka, čiperná Barbarina Heleny Hozové nebo humpolácký zahradník Antonio Josefa Škarky. Plnokrevnost situací a plastičnost emocí pozvedlo detailní vypracování hudebních čísel i recitativů tak, že to nebyly jen skvěle zazpívané noty, ale i v deklamaci vystihovaly obsah textu v kombinaci s Mozartovou nápaditou hudbou.

Jiří Heřman s choreografem Markem Svobodníkem ovšem zapojili taneční prvky pro sólisty i čtveřici tanečních párů tak intenzivně, že postupně inscenaci až zatěžovaly a odváděly vnímání od sólistů a jejich zpěvu. Až nadbytečně a prvoplánově ilustrativní byly rozpohybované některé árie – například Figarova kavatina z prvního dějství Se vuol ballare, v níž si Figaro vylévá svůj hněv na Hraběte, když mu dojde, že má zálusk na jeho nevěstu Zuzanku. Jenže taneční rej pod vedením Basilia, v této inscenaci učitele tance, k textu Figarovy árie „Jestli chcete tančit, milé hrabátko“ na sebe strhával divácký zájem na úkor zpěvu až příliš. Podobně ve scéně, v níž se Figaro posmívá Cherubínovi, že ho místo milostných hrátek čekají vojenské bitvy, více než Figarova árie brilantně interpretovaná Tadeášem Hozou poutalo diváckou pozornost šermování tanečníků. Až na hranici vkusu se dostala rádoby vtipná scénka, při které se tanečníci se zacpanými nosy odvracejí od zápachu vycházejícího zpod sukně Marcelliny. A ještě víc v závěrečném dějství vyčnívaly explicitní erotické hrátky domin v černém prádle nahoře bez kolem Marcelliny jako bordelmamá. Podobně Heřman posílil postavu loajálního hraběcího otloukánka Curzia, který běhá po scéně se zkrvaveným obvazem kolem hlavy během nádherného lyrického duetu, při kterém Hraběnka diktuje Zuzance pozvánku Hraběti na noční dostaveníčko. Této příležitosti ovšem skvěle využil díky svému nevšednímu komediálnímu talentu tenorista Michael Robotka. Zajímavě se Jiřímu Heřmanovi podařilo prohloubit Cherubínovo flirtování s Hraběnkou, které nahlédl optikou pokračování Beaumarchaisovy figarovské trilogie, v jejíž třetí části s názvem Provinilá matka je Hraběnka svému muži skutečně nevěrná s Cherubínem. V brněnské inscenaci je už v jejím průběhu zřejmé, že jejich laškování není tak docela nevinné. A v samotném závěru, v němž se Hrabě po odhalení svého záletnictví kaje a prosí o slitování, Hraběnka šibalsky mrkne na Cherubína a odbíhá s ním.

Inscenace Figarovy svatby v hudebním nastudování Václava Lukse a v režii Jiřího Heřmana navazuje na celou plejádu dalších inscenací z posledních let Národního divadla Brno. Vedle Dalibora, Jakobína, Salome, Alciny, Řeckých pašijí nebo Petera Grimese se připojuje se k těm nejlepším, které u nás vznikly a díky nimž se brněnský soubor vypracoval do čela naší operní scény.