Děj Beaumarchaisovy hry je notoricky známý: Figaro se pomocí nejrůznějších intrik snaží uchránit svou snoubenku Zuzanku před milostnými návrhy hraběte Almavivy. Postava Figara, prohnaného a kurážného sluhy, prochází třemi autorovými hrami: Lazebník sevillský, Figarova svatba aneb Bláznivý den a Provinilá matka. I když děj autor zasadil do Španělska, odraz poměrů tehdejší Francie byl více než zřejmý.

Slavný bouřlivák Beaumarchais byl autorem satirických pamfletů, zesměšňujících soudní systém a zhůvěřilost privilegované vrstvy. Sám vedl soudní spory o dluhy a byl ve vězení pro urážku šlechtice. Cesta Figarovy svatby na jeviště byla přinejmenším stejně dobrodružná jako autorův život. Když se hru pokusil roku 1781 publikovat, byla cenzurou zakázána. Představil ji tak na uzavřené „zkoušce“ v sídle pana Vaudreuil lepší společnosti, které se svým textem vysmívá. Když se v roce 1784 podařilo zákaz hry zrušit, stala se z jejího uvedení taková senzace, že bylo v honbě za lístky několik osob pošlapáno davem. Už dva roky poté vznikla legendární opera Wolfganga Amadea Mozarta na libreto Lorenza da Ponte.

I když by v hojnosti uvádění slavná opera svou původní dramatickou předlohu asi předstihla, i k činoherní verzi divadla čas od času sáhnou. Právě proto, že pod komediální slupkou vězí společenskokritická linka, do které lze vložit to, co je pro inscenátory a diváky právě aktuální. Vlna „Figarek“ proběhla třeba v roce 2012, kdy ji uvedlo Národní divadlo v režii Michala Dočekala, Divadlo Petra Bezruče v režii Martina Františáka a Klicperovo divadlo v Hradci Králové v režii Davida Drábka. K aktualizaci vyzývá především dlouhý monolog Figara, který se objevuje v závěru hry a formálně z její stavby dosti vystupuje, Figaro je v něm totiž najednou mravokárcem zvůle mocných. To se děje také v inscenaci Aminaty Keita, kde Figaro mimo jiné říká: „Klidně si nám diktujte, co máme na jevištích hrát.“ Odkazuje tak zjevně k situaci na Slovensku a totalitě nového konzervativismu, který se šíří současným světem. 

Inscenace pracuje s výraznou výtvarnou stylizací. Nápaditá a nepopisná scéna Michala Spratka vychází z růžovo-zelené barevné kombinace. Vše, co je umístěno na jevišti, dostává v průběhu inscenace nějaký další a překvapivý význam. Výklenky ve tvaru obdélníku se zaoblenými rohy evokují tvar mobilního telefonu (zřejmě odkaz ke statusové image vyšší vrstvy), dominantou scény jsou dva obří kravské rohy, nebo chcete-li parohy, se kterými se různě pracuje. Slouží jako obkročné lavice, beranidlo, v závěru se triumfálně tyčí na scéně za závěsem ze zelených stuh. (Stejných jako stuha z vlasů hraběnky Rosiny, o níž se v textu tolik mluví.) Podlahu pokrývá růžový baletizol, na němž se dobře uplatňuje barevné svícení.

Inscenace klade vysoké nároky na pohybové ztvárnění. Režisérka přizvala ke spolupráci choreografa Pierra Nadauda, který je vedoucím Ateliéru fyzického divadla JAMU. Ten vedl herce k energickému projevu, dokreslujícímu jejich společenské zařazení. Postavy služebných, tedy Zuzanka a Figaro, se pohybují hopsavými kroky, jako by to byly hračky na klíček. Vzhledem k tomu, že jsou obuty do bílých kecek, jejich pohyb trochu připomínal aerobic. Hraběnka a hrabě oproti tomu po jevišti vznešeně plují. Podtrhnutí charakterů postav pomáhají také kostýmy podle návrhu Martina Chocholouška. Figaro je oděn do bundy ušité z lístečků „pamatováků“, připomíná trochu obří prachovku. Hrabě má zase růžové dlouhé šaty, které po rozepnutí slouží i jako plášť. Hraběnka ve velké černé róbě připomíná šachovou figurku, ve scénách ze svých komnat je prvoplánově sexy. Vdavekchtivá Marcellina s třmeny a brašnou na sukni evokuje závodního koně, snad ne rovnou nepěkně řečeno „herku“. Výrazným prvkem inscenace je moderní hudba autorů Štěpána Krtičky a Jarka Jurečky.

Figarova svatba v režijním vidění tvůrčího týmu režisérky Aminaty Keita ale není jen vizuálně silným zážitkem. Je to divadlo, které jde i po obsahu a po smyslu a snaží se vyjádřit k současnosti. Je to divadlo herecky naplněné, a to především díky dvojici ústředních postav. Hostující Lýdie Prokopová je jako Zuzanka inteligentní, bojovná a emancipovaná žena. Marek Mikulášek zase ve Figarovi dostal po dlouhé době v angažmá velkou hereckou příležitost, charakterově zcela odlišnou od dřívějších úloh, roli mladistvou a živou. A poradil si s ní skvěle. Cherubín Matyáše Darnadyho je pojatý jako lehce pubertální svůdník a smrad „na pár facek“. A ve vynikající kondici se předvedly stálice souboru Jana Kubátová a Josef Nechutný.

I když mám dojem, že by se se stejnou poctivostí a důrazem na aktuálnost divadlo mohlo zaměřit na současnější tituly, chápu, že toto dílo do repertoáru velkého kamenného divadla měšťanského typu patří. Někteří možná přijdou jen na známý titul a za zábavou. Jiné zaujme kvalitní nastudování, herecké výkony a výtvarná složka. A  snad každý divák z inscenace vyčte, že téma zneužívání moci a bohorovnosti mocných je věčné.