Vinohradské Haně by prospělo méně slov a více obrazů
Tereza Vinická
V románu Hana prokazuje Alena Mornštajnová mimořádnou schopnost vzájemně prolnout dílčí témata do rozvětveného příběhu. Téměř zapomenuté události, k nimž došlo v roce 1954 ve Valašském Meziříčí – hromadná nákaza břišním tyfem, která měla v mnoha rodinách tragické důsledky –, zde prostřednictvím jedné z hlavních hrdinek (nikoli té titulní) Miry promyšleně spojuje s bolestnými prožitky rodiny zdecimované v koncentračním táboře o deset let dříve. Bravurně přitom staví vypravěččiny tklivé monology o smutném dospívání a postupem času gradovaném utrpení jejích předků.
Hana byla od svého vydání v roce 2017 uvedena na jevišti třikrát, před Petrem Svojtkou na Vinohradech ji divákům předvedli Martin Glaser v Brně a Diana Šoltýsová v Hradci Králové. Brněnskou inscenaci jsem neviděla, nabízí se mi tedy srovnání s tou východočeskou. Z něj ovšem Divadlo na Vinohradech vítězně nevychází. A přitom se téma a velikost příběhu několika generací na pozadí českých dějin jeví jako pro tuto scénu ideální látka k tvarování poctivé inscenace v současnosti oslabeného divadla dramatu...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty
