Zahraniční inscenace (převážně německé a britské) tento Kafkův text často demonstrovaly pomocí tance, pantomimy, metafory, hudby. Českých scénických uvedení je jen pár: počátkem devadesátých let inscenace souboru Union Actors, hraná v Rokoku, označená v databázi Divadelního ústavu jako české první provedení, podle jediné recenze velice problematická, a dále už jen dvě uvedení Glassovy stejnojmenné opery – prvním uzavíral před dvaceti lety Miroslav Bambušek v LaFabrice projekt Persekuce (hrálo se pak v upravené verzi i v Arše), druhé uvedlo v roce 2012 v režii Viktorie Čermákové plzeňské divadlo, obě hudebně nastudoval Petr Kofroň.

Inscenace Kathariny Schmitt, která měla v březnu premiéru v pražském Studiu Hrdinů, staví do centra jevištního dění hrůzný popravčí aparát, který odsouzeného usmrtí tím, že mu po dlouhé hodiny vyrývá do kůže slova ponaučení, odkazující na trestaný čin. Vysoký prosklený hranol s lůžkem pro odsouzence stojí na konstrukci z hrubého dřeva, nahoře nad lůžkem pableskují kovové části stroje, připravené začít svou práci. Od aparátu vede několik tlustých kabelů, které končí v plastových kanystrech, rozestavených po jevišti. Jako by to byla chapadla obludného tvora. A přístroj taky jako obludný tvor vydává zvuky a pazvuky – hrkání, klokotání, vrzání, tlumené dunění, občas stroj zazpívá hlasem Vojtěcha Šembery, jednoho ze čtyř účinkujících, temným, táhlým tónem slova, která má Odsouzenci vytetovat.

Ti čtyři herci se zpočátku na jevišti objeví v pevné, těsné formaci, synchronně se nadechují, pak se rozdělí a oblékají do kostýmů. Jakub Gottwald jako Důstojník připravuje mučicí aparát, utahuje součástky, leze po dřevěné konstrukci, leští sklo. Ivana Uhlířová má roli Cestovatele, který náhodně přijel do nejmenované exotické země a byl pozván, aby popravě přihlížel – jeho očima v Kafkově povídce celou popravu vidíme. Uhlířová svého Cestovatele hraje v opozici proti jeho věcnému, korektně odtažitému předobrazu v povídce. Kafkův text (čtený Uhlířovou) zaznívá z reproduktoru, zatímco herečka beze slova, udiveně obhlíží místo popravy, s mrňavou dřevěnou stoličkou v ruce popochází a sleduje stroj z různých stran, vylézá na výstupky ve stěnách sálu, občas se zasměje, jindy rozhořčí, usedne na stoličku či se v afektu spustí na kolena. Není chladným pozorovatelem, její Cestovatel působí, jako by se omylem dostal do cizího obskurního snu a nevěděl, jak z něj ven. Jediným slovem, které z úst herečky zazní, je „ne“, kterým odmítne Důstojníkovu prosbu, aby vyjádřil obdiv nad aparátem a podpořil stávající způsob exekuce před jeho velitelem.

Epilog v čajovně v atmosféře spřízněnosti

Po tomto zlomovém „ne“ se inscenace v podstatě neodchyluje od Kafkova textu – Důstojník přeruší exekuci, osvobodí Odsouzence (toho hraje, rovněž beze slov, Pasi Mäkelä) a likviduje sám sebe i milovaný aparát. Dalo by se předpokládat, že zde začne být zřetelnější, s jakým záměrem inscenátoři Kafkův text uvádějí, bylo by možné uvažovat o tom, zda Důstojník zvolil smrt jako protest proti novým pořádkům, z lásky a obdivu k aparátu a svému předchozímu veliteli, nebo zda tímto svým koncem uznal vinu a přijal trest za rozsudky bez soudu a za nelidské mučení, které se v táboře po léta provádělo. Tu druhou možnost snad naznačuje závěrečný obraz, kdy je jeho tělo snímáno z vražedného stroje jako Kristus z kříže, ale i tato paralela může být náhodná, nezáměrná či užitá jen pro vizuální efekt.

Zkušenost druhé poloviny 20. století často spojovala povídku V kárném táboře s procesy totalitních režimů, kdy „vina byla vždy nepochybná“, soudy zaprodané a zvrhlé tresty budily euforickou podporu uctívačů „velitele“. Píše se o tom i v programu k inscenaci, v ní samotné se ale výklad či názor hledá těžko. Tím spíš že jakýmsi epilogem je zde scéna čajovny, kdy herci zvou diváky na jeviště, nalévají jim čaj a v atmosféře vzájemné spřízněnosti představení končí. V povídce je do čajovny umístěn hrob starého velitele, na něm nápis, že se on i staré pořádky navrátí, ale hosté čajovny tomu zřejmě nevěří a jen se usmívají… Snad měla být tato nevíra nadějeplným zakončením inscenace, nejsem si však jistá, jestli si mohl divák bez znalosti textu závěrečné nalévání čaje s povídkou spojit.

Inscenace Katariny Schmitt působí jako jakási scénická instalace, kdy je do prostoru zavěšen Kafkův text, s výraznou scénografií, působivým svícením i hudbou a herci, kteří demonstrují jednání Kafkových postav. Jako připomenutí autora či zprostředkování fascinace hrůznou povídkou to snad splnilo účel, nového výkladu nebo pohledu na Kárný tábor se ale nedočkáme.