Děj se točí kolem událostí, které Ruskem hýbaly v prvních dvou desetiletích 20. století a týkají se především střetu starého světa carského absolutistického samoděržaví a revoluční anarchie nastupujících bolševiků. Volba námětu z ruských dějin pak zcela jistě nebyla ve vztahu k dnešní situaci náhodná. Vůjtkova a Krejčího inscenace – v níž tvůrci skrze návrat do minulosti nabízejí docela výstižný a chytrý politický komentář současné doby – tak může vnímavého diváka oslovit, zasáhnout a snad i varovat.

Události revolučního převratu jsou pak rámovány výslechem někdejší carské dvorní dámy Ani Vyrubovové, kterou zpovídá Básník – mladý, nezkušený a až nezvykle citlivý vyšetřovatel. Právě skrze Aniny vzpomínky, které jsou její obhajobou, ožívá minulost, do níž se divák přenáší skrze jednotlivé retrospektivní výjevy.

V centru dění stojí právě Grigorij Jefimovič Rasputin, muž s až překvapivě nespoutaným životním stylem plným sexuálních eskapád kontrastujících s jeho duchovními ponory, kterého na dvůr uvedla právě Vyrubovová a jenž si díky svým léčitelským schopnostem získal jak důvěru carské rodiny Romanovců (zejména pověrčivé carevny Alix), tak především značnou možnost ovlivňovat chod dějin. V jednotlivých peripetiích pak sledujeme jeho vztah nejen k členům panovnického rodu, ale i ke dvoru a šlechtě, stejně jako k řadě obyčejných bezejmenných zástupců lidu nebo revolucionářů. Propojení jednotlivých osudů i situací pak vytváří obraz jedné složité epochy a otevírá celou řadu témat i otázek, na které divák může hledat odpovědi i v naší přítomnosti.

Obraz mentality ruského národa a jeho rozpínavosti

Na rozporuplné postavě Rasputina – člověka bez vzdělání, který jen díky příznivým okolnostem a svému charismatu získá obrovský vliv s negativními následky – tvůrci poukazují na v dnešní době tak aktuální téma zrodu manipulátora i rozmanitých způsobů manipulace, kterými si lze podmaňovat nejen mocné, ale i davy. Snaží se také poodhalit – respektive spíše potvrdit – zlovolné mechanismy revoluce, kdy ideály střídá primitivní násilí živené vědomím síly a nadřazenosti vítězů, což je v inscenaci zachyceno na brutální, byť v lecčems i celkem explicitní scéně znásilnění Ani Vyrubovové skupinou revolucionářů. Tento výjev, stejně jako apendix, v němž divákům tato lůza oznamuje, že se chopila moci, svou doslovností vlastně nevhodně kontrastuje s celou inscenací a je tak jen zbytečným přívažkem.

Naopak postava Básníka, naivně věřícího v dobro revoluce a šťastnou budoucnost Ruska, sem vnáší motiv deziluze, spojený s jeho ponížením ostatními při krutém vyšetřování Ani. Na příkladu vládnoucí dynastie Romanovců pak tvůrci otevírají otázky nezvládnutí panovnické role, respektive role vlády obecně, což může opět najít odraz i ve světě nezodpovědných politiků bez vizí. Ve vztahu zcela nepraktického cara Alexandra III. a racionálně uvažující a emancipované carevny – tedy Rusa a Němky – se téměř metaforicky zrcadlí kontrast světa Východu a Západu jako dvou zcela protichůdných a nikdy neslučitelných principů. Skrze dvojici vysoce postavených šlechticů Dmitrije Romanova a knížete Felixe Jusupova pak přijdou na přetřes nejen zhýralosti mocných, ale především téma politických intrik s rafinovanými postupy ničení a odstraňování nepřítele, v tomto případě Rasputina. Jejich sexuální hrátky v sugestivním podání herců Vojtěcha Lipiny a Vlastimila Burdy sice diváky prvoplánově pobaví, ale snad až příliš odvádějí pozornost od podstaty mocenských hříček.

Tyto jednotlivé části společně skládají do mozaiky obraz Ruska a jeho duše, respektive mentality tohoto národa s jeho rozpínavostí a potřebou mesianismu – v podobě zcela nepatřičné formy spásy a zmocňování se světa jeho dobýváním a ovládáním. Ale je to také obraz divokého světa, v němž nefungují pravidla, řád a zákony. Konečně titul Tenkrát v Rusku lze brát jako parafrázi názvů slavných filmů Tenkrát v Americe či Tenkrát na Západě, které svět bez zákonů a regulí zásadně tematizovaly.

Poetika němé kinematografie

Vůjtek text komponuje nejen s ohledem na důmyslné a funkční řazení událostí s ohledem na budování napětí. Zároveň v něm najdeme i celou řadu „autocitací“. Podobně jako ve svých textech s pašijovými či vánočními náměty užívá i zde kromě běžné mluvy také veršované pasáže s pro něj již typickým melodickým osmislabičným veršem, případně odkazuje na motivy či události zmíněné v jiných dramatech, které zde ale nahlíží z odlišné perspektivy. Například zmínka o českých legionářích v Rusku zazněla už v titulu Švejkův návrat, ale nyní jí rozvíjí v jiném kontextu. Toto hravé užívání odkazů pak kombinuje s užitím s nadsázky, ironie a sarkasmu, což umožňuje ukázat divákům tragédii ruské mentality s patřičným nadhledem a bez patosu.

Režisér Ivan Krejčí s ohledem k časovému zasazení děje do prvních dvou dekád 20. století inscenaci vhodně stylizuje s odkazem k poetice němé kinematografie. Se scénografem Milanem Davidem proto umístili na jeviště obrovský dřevěný rám – v podstatě divadelní portál, jímž divák nahlíží na dění jako na filmové plátno. Tento prostor je pak vyplněn jen několika dřevěnými a variabilně užívanými lavicemi a v zadní části zakončen stěnou s obrazy pravoslavných svatých, tedy symbolickým ikonostasem. Jednotlivé výjevy a situace, které se střídají v rychlém tempu, jsou pak pro snadnější orientaci diváka navíc uvozeny projekcemi mezititulků. V prostoru před rámem se pak odehrávají výstupy výslechu – rozhovoru Ani a Básníka. V některých momentech ale Aňa do dění sama přímo vstupuje a zživotňuje tak své vzpomínky. Býtvarnice Marta Roszkopfová oblékla herce do kostýmů kombinujících historizující stylizaci se současnou módou a přiblížila tak postavy současnosti. Ani Ivan Krejčí rozhodně nechtěl vytvořit věrnou dobovou fresku, ale živou inscenaci s přesahy, která dobové souvislosti zpřítomňuje různými narážkami na dnešek.

V inscenaci účinkuje téměř celý soubor Komorní scény Aréna. Setkáme se tu se dvěma hereckými polohami. Postavy v přítomném čase výslechu – tedy Básníka a Aňu – herci Michal Rozroj a Zuzana Truplová ztvárňují s důrazem na civilní tóny psychologického herectví. Tuto přirozenost nicméně v závěrečné scéně násilného výstupu revolucionářů vystřídá až drastický naturalismus. Zejména Zuzana Truplová pak ve své upřímnosti silně dojímá, byť se vyhýbá sentimentu. V rovině flashbacků herci naopak pracují s lehkým náznakem stylizace herectví filmové grotesky. S tím se pojí jejich výrazné líčení s nabílenými tvářemi – maskami, které jim ubírají možnost hlubšího psychologického ponoru a vytvářejí z jejich postav spíše typy, zároveň v rámci pohybu na scéně kladou důraz na výrazná gesta a ostré střihy. Tato stylizace konečně sluší i nováčkovi souboru Martinovi Siničákovi, který svého Rasputina ztvárnil v celé šíři jeho komplikovaných lidských poloh, mezi nimiž ale dominuje výraz ďábelského pokušitele s touhou zmocnit se celého světa. Z širokého spektra výkonů bych neopomenula zmínit ještě Josefa Kalužu a Kristýnu Panzenberger Krajíčkovou, kteří poslední vládnoucí Romanovce s nadsázkou přiblížili současnosti. Je nutné dodat, že inscenace vyžaduje hereckou souhru všech zúčastněných, což se souboru daří naplňovat.

Tvůrčí tandem Vůjtek–Krejčí po nedávném období jistého tápání po čase konečně nabídli další silnou variaci nelichotivého pohledu na dějiny. Můžeme – respektive měli bychom – ji vnímat i jako varování před propagandou, která se různými způsoby a cestami vkrádá i k nám.