„Už poměrně dlouho pracuju se svými deníkovými záznamy tak, že je vkládám po troškách do scénářů. Rozhodla jsem se teď nepoužít jinou postavu, skrze kterou texty promlouvají, ale otevřeně se k těm textům a stavům přiznat jako ke svým,“ říká Lucie Trmíková v programu ke Květům noci. Aby nevznikla mýlka: ne každé slovo, které v nové inscenaci zazní, pochází ze zápisků Trmíkové – do scénáře zakomponovala i úryvky biblických textů a žalmů. Nic to však nemění na tom, že základem je zpověď, přiznání.

Rokoko poněkud naruby

Na jevišti pražského divadla Rokoko, v němž JEDL poslední dobou účinkuje především, se tentokrát inscenace nejen odehrává, ale také na něm sedí diváci. (Většina z nich na stupňovitě naskládaných praktikáblech – sice jsou dodány polštářky pod zadky, ale neexistuje možnost opřít se, takže oněch zhruba devadesát minut bez pauzy může být pro leckoho takový soft biograf na způsob Pečkárny.) Návštěvníci se dívají směrem do hlediště, účinkující hrají zády k těm šestnácti řadám, do nichž se v Rokoku běžně prodávají lístky.

Zprvu však hlediště není ani vidět, od zalidněného jeviště je dělí světlý závěs, jenž slouží i jako projekční plocha, na niž Petr Nikl promítá své rukodělné výtvarné performance. Na levém okraji jeviště ovládá svoji elektronickou nástrojovou aparaturu skladatel Michal Rataj, vpravo na violu da gamba hraje a k tomu zpívá francouzská hudebnice Mélusine de Pas. Před závěsem a za použití minima rekvizit (tři malé bytelné stolky, které jdou na sebe štosovat) Trmíková rozvíjí své zpovědní epizody. Do hereččiných pohybových a slovních kreací sem tam intervenuje v tmavém overalu navlečený Nikl, jenž proměnlivě sestavy stolků obkličuje za pomoci dlouhé světlé natahovací gumy tvarované přenosnými stojánky-držáky; vytyčuje tím různá území, v nich se protagonistka pohybuje. V jednom okamžiku gumou herečku obtočí, spoutá. Mélusine de Pas s Trmíkovou občas napřímo komunikuje zpěvomluvou – to se hudebnice ujímá pozice zklidněného, kontemplujícího alter ega pochybující Lucie.

Zhruba v půli večera, který tradičně režíroval Jan Nebeský, Rataj s Niklem závěs rozhrnou. Před diváky se obnaží vylidněné hlediště Rokoka protkané touž gumou, s níž Nikl pracoval na jevišti. Nikl se přesune do této krajiny s polstrovanými sedadly, vybaven je pokrývkou hlavy se dvěma masivními tykadly, k ruce si bere i tenké světlé teleskopické tyče, které staví do prostoru hlediště, nebo tyčí zručně asistuje Trmíkové, která střídá kostýmy podle nálad a prostředí, v nichž se její já nachází a pohybuje. Tolik základní popis toho, s čím se lze v Květech noci navenek setkat. Dá se to shrnout tak, že JEDLu se nevyčerpává scénická invence, další a další tvárné hledání. 

Neškodilo by uzemnění

Ale o čem a o co se tady hraje? Lze se v Květech noci setkat s novou úrovní intimity, s přiznáními a hlubinami, jichž se dokonce ani transcendující JEDL dosud nedotkl? V tomto bodě je odpověď nejednoznačná. Pro mě osobně inscenace začíná slibně: Hlavní hrdinka líčí jeden ze svých všedních dní, je poledne, ona stále v pyžamu, rozpoložení mizerné, měla by pracovat, schází chuť a energie. Má na sebe vztek, ale i ten je unavený. Trmíková však těchto „obyčejností“ vyjeví v Květech noci na můj vkus nedostatečné množství, dokonce bych řekl, že k tomu nemá odvahu anebo žije v přesvědčení, že taková konkrétna nemají sama o sobě náležitou nosnost, že by nemístně uzemňovala její souboje a sváry v duši, neustávající zápas o lásku a smysl. Přitom je nesporně velmi silný právě zcela konkrétní obraz, jenž v její mysli zůstává – jednou cestovala narvanou tramvají a najednou nabyla pocit, že na ulici zahlédla svého dávno mrtvého otce. Jenže od takto uchopitelných situací, jež výstižně vyjadřují drama lidské existence v jeho znejišťující, vysilující a někdy přímo otravné, ale také překvapující každodennosti, se Trmíková zas a znovu odpoutává a prodlévá v hájemství duchovního dialogu, vynášení skrytosti smyslu na světlo. Je to zápas sice respektuhodný, ale v těchto partiích jsem se nemohl zbavit pocitu, že Nebeský, Trmíková a spol. tímto vstupují na již prověřenou a vlastně paradoxně bezpečnou půdu duchovních dialogů, lhostejno, zda někoho s někým, nebo individua se sebou samým. 

Nejednou předešlou jedlovskou inscenací je rovněž prověřené základní nastavení, s nímž Trmíková přistupuje ke sdělovanému: kontrolovanou expresi kombinuje s vystupováním z role, pomrkáváním do publika, že skutečnosti mají svoji ironickou dimenzi, kterou můžeme nahlédnout právě tehdy, když od sebe sama a od „toho všeho“ jen mírně poodstoupíme. Kromě toho Petr Nikl svým celkovým působením vytváří kreativní rušivý element, jenž „květy noci“ zalévá nejednoznačnou, zlomyslnou činností, která v důsledku odlehčuje i zmagičťuje tíhu stavů a bolestných zjištění o čase a pomíjivosti, jež doléhají na hlavní hrdinku.

„A znovu: ‚Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha.‘ Ne jednou a pak už bude všechno jinak, pak už budeš jednou provždy konečně nová a jiná – plná důvěry, soucitná, svobodná. Tohle ráno to srdce dostáváš, tohle ráno je nové a ty jsi nová, všechno začíná znovu, zčista. Tohle ráno jsi znovu vstala, to je: znovu ses narodila – s novým srdcem – můžeš začít, běž! Tohle ráno a každé ráno. Vždycky znovu.“ Tak zní jeden ze zápisků Trmíkové publikovaných v programu Květů noci. A teď zkuste tenhle typ záznamů inscenovat! Prakticky pokaždé, když čtu nebo slyším takto laděné výroky, jímá mě pocit nedostatečnosti nebo neschopnosti dostat se k tomu, kdo je vyslovil. Jako kdybych stál přede dveřmi, které otevře jen vcítění založené na víře, jenže já v ruce nedržím ten správný klíč. A jak je snad z výše uvedeného patrné, ten klíč, jejž mělo dodat inscenační uchopení, pro mě osobně sice do zámku pasuje, a přesto jsem odcházel s pocitem, že jsem dovnitř nenahlédl.