Hispanistka a spisovatelka Markéta Pilátová umístila děj svého románu do krajiny kolem Velkých Losin čili do podhůří Hrubého Jeseníku. Ke kraji má citový vztah a již delší dobu v něm částečně žije. Netají se tím, že ji fascinuje temná krása těchto hor, místy krvavá paměť krajiny, v níž nechaly své otisky nejenom čarodějnické procesy, ale i vyhnání německého obyvatelstva po roce 1945. Moravské Sudety se jako velká část našeho pohraničí změnily v opuštěnou zemi, která přišla o svou duši a těžko ji získávala zpět. A tento proces pořád trvá.    

Markéta podnikla ohledně tématu senzibilství podrobné rešerše a zjistila, že za minulého režimu existovaly laboratoře, které se zabývaly bádáním v oblasti paranormálních aktivit a jejich aktivita byla široká a místy až absurdní. Tato pracoviště byla také patřičně napíchnutá StB. Jeden z hrdinů románu, Ruda, v takovém institutu pracoval a s estébáky se zapletl. Jeho postavu Pilátová zčásti vytvořila podle skutečného člověka, který působil v Šumperku, kde ho každý znal. Ohýbal lžičky pohledem, chodil na konzultace do nemocnice. Jeho protipólem je druhý hrdina vyprávění, Mirek. Je mladší, víc pochybuje a realitu vnímá jinak, ale nakonec oba společně pátrají ve vrstvách dávno zasuté paměti a stavějí se proti zlu. Ruda je poznamenaný svou slabostí z minulosti, Mirek je nejistý a řeší milostný vztah k někdejší spolužačce Majce – Evangelíně, u ní zase autorka kontrastně otevírá téma náboženské víry. V jednom rozhovoru se přiznala, že se jí při rešerších vynořil proud věřících senzibilů, které církev vnímá jako součást zázraku, nepoznaného Božího záměru. Překvapilo ji, že je to stejná církev, která upalovala čarodějnice, zjevně tedy prošla určitým procesem. Vedle této trojice je tu plejáda postav skutečných i záhrobních, nesmrtelných. Vedlejší postavy jsou povedená sbírka a příběh šťavnatě vybarvují. Je to především Nedoma, zosobnění zla, které se vrací přes staletí v různých podobách, Číňanka Lipo z Mirkova mentálního paláce jako nadčasový protipól temnoty, slizký exekutor Máslo a zemřelí předkové – Rudyho babička Hella, Majčina prababička Dolfina. Je to barvité defilé a jejich osudy se prolínají a postupně i propojují. 

Příběh nese určitou nejednoznačnost, která dráždí, je také napínavý a má zřetelný dramatický potenciál. Takže není divu, že dramaturgie Divadla Šumperk, která v poslední době kontinuálně dbá na uvádění původních textů a regionální tematiku, po knize sáhla. Lákavé je i to, že otevírá málo frekventované téma. Pilátová je také autorkou dramatizace, což je u vlastní tvorby velice nesnadný úkol a spisovatelka se ho navíc zhostila poprvé. Podařilo se jí šikovně zpřehlednit a propojit žánrové polohy i vyprávěcí roviny. Postupuje metodou krátkých situací a flashbacků, které kupodivu působí kompaktně. Účelně krátí, ale některé motivy také rozpracovala, posunula nebo i vypustila a změnila vyznění závěru. Režisér Petr Mančal se především snažil sjednotit různé žánrové polohy a udržet čistý styl inscenace a zároveň neporušit atraktivní mysterióznost příběhu. Je i autorem výpravy, která je střídmá, a v této strohosti se daří budovat přízračnou i trochu hororovou atmosféru, volí úsporné prostředky, jež ale mají svou působivost: průhledné opony, mihotavé stíny, tmavé siluety, pahýl stromu. Jednoduché aranžmá modelované i svícením otevírá prostor pro hereckou akci a všechno to snové a magické vchází do děje srozumitelně a přirozeně, Mančal se svou dlouholetou rozhlasovou zkušeností ctí slovo a rytmus, což se také pozitivně propisuje do udržování napětí. Tušení zla se postupně mění v konkrétní ohrožení a všudypřítomný opar zlověstnosti dotvářejí místy až kakofonicky znějící a chmurné hudební předěly. Zaujme obrazivé vyjádření paměťového paláce jako neuchopitelné lidské mysli, jakéhosi univerzálního prostoru naplněného energií a vzpomínkami, místa, kde se lze setkat se zemřelými, napojit se na ně a komunikovat s nimi. Jeviště se zahalí do červených šňůrek, které se vlní jako silové pole, překážejí a zároveň jimi lze projít. Roli senzibila Rudy Hejzlera hraje René Šmotek jako člověka unaveného životem, stravovaného zevnitř svými běsy. V ošumělém mantlu s bekovkou na hlavě působí smutně, jako by bloudil sám v sobě i mlžnou krajinou. A přesto přiměje mladšího Mirka (Filip Černý), aby své nadání nemarnil a postavil se nebezpečí. Mirkův objekt touhy Majka, kterou Klára Marxová vybavila citovou rozvibrovaností, vlastně spustí celou zápletku, když se jí ve snech vrací obraz hrůzného činu, který měla spáchat. Výtečně vycházejí scény, kdy se setkává se svou vášnivou a divokou cirkusáckou prababičkou Dolfinou (Barbora Niedobová). Zosobněním všeho negativního je Nedoma (Jan Hönig), který prochází staletími, také jako Hans z Wüstenhube (v románu je spojen i s nechvalně známým inkvizitorem Bobligem). Oděn do dlouhého kabátu až na paty, na hlavě klobouk, ve své touze po moci je zaťatý a sebejistý. Do temnoty ovšem probleskují i humorné polohy, třeba úsilí exekutora Másla (Ondřej Král), který byl otravný již ve škole a v dospělém věku hodlá ničit přírodu výstavbou stupidních rozhleden. Ve své hlouposti spoléhá na pomoc Nedomy, aniž by tušil, s kým má tu čest. Červená termoska, kterou s sebou vláčí, vypadá jako jeho budoucí projekt.

Pilátové Senzibil je zvláštní román, napsaný hutnou a vynalézavou češtinou, jeho divadelní adaptace chytila jeho temnou atmosféru a vypověděla i něco o možnostech lidské mysli a zákoutích duše, o tušení stínu. Nic z toho nepředložila jako dané a nezvratné. Příjemným bonusem pro místní publikum i pro milovníky Jeseníků je, že se děj odehrává v místech důvěrně známých. Je to veskrze dobrá dramaturgická volba.