Bertolt Brecht napsal Svatou Johanku z jatek v době hospodářské krize a rostoucí nezaměstnanosti, hra je datována rokem 1929. Odehrává se v Chicagu, majitel zdejšího masokombinátu Mauler, kterému se říká Masný král, prodává své podíly jinému majiteli masných závodů Cridleovi a pokrytecky přitom vykládá, že ho drásá pohled na zabíjená zvířata a krvavý obchod není pro něj. Maulerovy motivace, záměry a skutečné postoje ovšem zůstávají nejasné. S Cridlem se domluví, že nechají padnout jiného konkurenta Lennoxe, což znamená desítky tisíc lidí bez práce. Mauler ovládá taktiku, nebojí se riskovat a své konkurenty likviduje s přehledem. Do těchto spekulací vstupuje Johanka Darková, poručice Černých Slamáků, a káže o pokoře a šetrnosti, odměna prý přijde na onom světě. Svým naivním zanícením ale jen nahrává spekulantům, a i když pak zčásti nahlédne pravý stav věcí a začne organizovat dělnickou stávku, neboť „kde vládne násilí, pomáhá jen násilí“, rychle selhává, poznání, k němuž došla, jí nepomohlo a je zneužita těmi, proti nimž chtěla bojovat. Komedie se proměňuje v tragédii, či spíše v tragigrotesku končící její smrtí. Pro čtenáře textu v češtině je překvapivá i jazyková forma, která je v rozporu s obsahem, jde o jakýsi vyprázdněný verš. Jan Grossman ve svém doslovu k Brechtovým hrám tento styl přesně analyzuje, píše o nápodobě schillerovského blankversu, o hymnickém verši. Tento styl je základem kontrastu, slavnostní forma je diskreditována nicotným a iluzivním obsahem, jak dodává.       

Předložit kapitalismus jako střet morálních postojů či třídní boj už dnes nestačí, vše je sofistikovanější a posunulo se do jiných forem manipulace. Brecht ukazuje kapitalismus jako sled spekulací za účelem generování zisku, ale to je dnes jen jedna rovina. Dalším tématem jeho hry je také zesměšňování církve a její pokrytectví, parta Černých Slamáků není nic jiného než Armáda spásy. Dušan D. Pařízek má výtečně rozmyšlené, co s Brechtovou ironicko-sarkastickou agitkou z doby hospodářské krize provést, aby zafungovala dnes a podala zprávu o stavu světa. Kupodivu se mu to daří i bez výrazných vnějškových aktualizací. Skvělým nápadem bylo udělat z Maulera ženu, která ovšem svou dravostí předčí muže a likviduje své odpůrce jako shakespearovský padouch, hotový Richard III. Stephanie Reinsperger s Pařízkem nespolupracuje poprvé, hrála například v jeho inscenaci Směšné temnoty, a jak opakovaně uvedla, setkání s ním považuje za zvlášť důležité pro svůj herecký vývoj. Její Maulerová se stává středem celé inscenace, je to velkolepá nadžena s ohromující energií a úporností, její sonorní hlas vyplňující celý prostor se ani jednou nezlomí pochybnostmi, pouze sebedojímáním. Je zábavné pozorovat styl její mluvy a gesta, až perverzní sebeuspokojení, toto je podnikatelka 21. století, v době globalizace, kdy je tak snadné vytvořit nadnárodní impérium. Je přesvědčená o svých právech rozhodovat i o tom, že zachraňuje lidstvo a koná dobro, všechno si umí vysvětlit a obhájit. 

Stephanie Reinsperger svou fysis přímo zaplní celé jeviště, hned úvodem se zmítá v jakési šílené pohybové kreaci, zatímco na stěny dřevěného boxu se ve zrychleném sledu promítá černobílá koláž nejrůznějších výjevů z 20. století, od davů protestujících lidí přes výbuchy až po vyhazování a likvidování zboží. Reinsperger má v průběhu inscenace několik fascinujících sólo výstupů, třeba se svlékne do tělového prádla a v horní části zkoseného jeviště předvádí jakousi psychofyzickou kreaci, válí se po zemi, padá, vstává, žoviálně a spokojeně se plácá po břiše a skanduje „maso je život“, koulí očima a po tvářích jí tečou černé šminky. Je tragédem i klaunem zároveň, tak trochu sebestravujícím monstrem. Je to po všech stránkách obdivuhodný výkon. Reinsperger si na rozdíl od ostatních herců neoddechne ani o pauze, Pařízek přidal k Brechtovi pasáže z románu Ayn Rand Atlasova vzpoura z roku 1959 (do češtiny byl přeložen až v roce 2014). Autorka, původem Ruska, emigrovala do Spojených států a svůj román pojala jako dystopii odehrávající se v Americe a především v něm otevřela filozofická témata, tyto její názory na společenský vývoj nakonec vedly ke zrodu filozofického směru objektivismu. Rand zdůrazňuje rozum, zdravý egoismus, svobodu konání, tvorby, individualismus, sílu tvůrčích osobností a uznává principy volného rozvoje kapitalismu jako rozumného a morálního. V nadřazenosti silných, kterou proklamuje Rand, nelze nevidět jistou spřízněnost s krajně pravicovým názory. Připojení takového textu k Brechtovi pochopitelně funguje kontrastně a Reinsperger během pauzy vybrané části silově a výsměšně interpretuje. Na druhé straně se nachází její soupeřka i partnerka Johanka, kterou hraje Kathleen Morgeneyer v nervním vypětí. Překypuje citem, neustále lamentuje a zůstává tragicky osamocená. „Duel“ obou žen je hybnou pákou inscenace, jsou to spojené nádoby, Maulerová je Johančiným zápalem nejdřív okouzlená, bere ji pod svou ochranu a Johanka „skáče na špek“. Nakonec ji „druhá strana“ logicky dostane na kolena, kampak s lidskostí, když jde o prachy. Jejich společné výstupy mají velkou sílu, jsou to i působivé obrazy, třeba když se každá choulí ve výseči bílého světla nebo když Maulerová nese Johanku v náručí.

Pařízek hutný text citlivě zkrátil, redukoval postavy, případně nechává pětici herců hrát víc rolí, v tomto směru je pozoruhodný výkon Amelie Willberg, která s úžasnou proměnlivostí a ironickým odstupem hraje majitele konkurenčního masokombinátu Lennoxe, dělníka Gloomba, majorku Černých Slamáků Paulu (u Brechta Paula) a také dryáčnické novináře. Každopádně v této inscenaci slovo zůstává tím podstatným a režie mu umí vtisknout přesný rytmus. Nebojí se deklamativnosti, hodně promluv herci s apelativním nátiskem směřují do hlediště, i to pomáhá uvolněnému sarkastickému kabaretu, který inscenace občas připomíná. Však je také publikum vyzváno, aby zpívalo.

Pařízek vyznává minimalistický režijní styl a je obdivuhodné, jak jej stále dokáže obměňovat a jak mu v zásadě jednoduché prostředky fungují a vytvářejí atmosféru. Tentokrát na jevišti vystavěl zpola otevřenou krabici se zkosenou podlahou, pohyb nahoře či dole má své významy, stejně jako když herci výmluvně kloužou seshora dolů směrem k první řadě hlediště, případně jeviště opouštějí a tlačí se u zlatých lóží, detaily snímá kamera a promítají se na stěnu boxu. Z nebe prší bankovky, stínohry na stěnách boxu jsou groteskním výtvarným komentářem k ději a charakterům figur. V závěru přichází Maulerová ve famózní nařasené rudé róbě s vlečkou jako vítězná vladařka nebo operní diva, do vlečky pak zabalí Johančinu mrtvolu, pohltí ji stejně jako své konkurenty. Autorkou kostýmů je Kamila Polívková, hrdinku promyšleně oblékla a obecně se její kostýmy vyznačují i zábavnými detaily. Madam podnikatelka chodí v kožené sukni, baloňáku, černém prádle. Křehká chudinka Johanka má velké boty, tričko, jehož malůvky zblízka odhalí jakýsi masakr na koních, příslušníci Černých Slamáků mají modré pracovní mantly nebo triko s nápisem „Žeru bohaté“.

Brechtova hra má u nás minimální inscenační tradici, po válce se hrála pouze jednou v ostravském Divadle Petra Bezruče v roce 1961 a režíroval ji Evžen Němec. Je to tak trochu podivná až těžkopádná hra, její výsměšnost i agitační charakter z ní činí kus obtížný k současnému uvedení, Dušan D. Pařízek ale našel způsob, jak ho oživit a najít v něm spojnice s dneškem, nakonec měl k dispozici skvělé herce a dovedl je k jedinečné souhře.