Tatínek předčítá svému neposednému, štěbetajícímu synovi Olíkovi Gulliverovy příběhy, aby klidně usnul. Maminka není doma, zhruba šestiletému Olíkovi se stýská…

Když na konci představení zazní siréna, oba musí – aby mohli pokračovat ve vyprávění o Gulliverových dobrodružstvích – do krytu; tehdy se o maminku, pečující kdesi o zraněné, začínají bát ještě víc.   

Velký rodinný muzikál, který režisérsko-autorská dvojice Miřenka Čechová a Petr Boháč zpracovala v pražském divadle ABC společně se svým týmem z nezávislého souboru Spitfire Company jako multižánrové představení s živou kapelou, má rámcovou linku právě ve vztahu otce (Aleš Bílík) a syna Olího – působivé hyperrealistické loutky typu manekýn, kterou vedou hned tři loutkáři: jeden nohy, druhý hlavu a levou ruku, třetí pak tělo a ruku pravou.

Otec vypráví Olíkovi dva hlavní příběhy z Gulliverových cest: o cestě do Liliputu, kde se místní nesmyslně hádají o špatně rozklepnuté vajíčko, a o cestu na létající ostrov Laputa; vytváří si tak vlastní imaginativní svět, aby zapomněli na reálná nebezpečí. Nevíme přesně, kde rodina bydlí, ale víme, že jsou to naši současníci – scénář v sobě mísí klasické motivy s moderními, nechybějí ani odkazy na šest ninjů z Lega Ninjago či slang nejmladší generace alfa, tedy generace skibidi („Tati, ty jsi fakt stego!“).

Muzikál je výsledkem týmové práce performerů flexibilně přeskakujících z herectví do zpěvu a tance, z loutkového umění do práce se znakovými rekvizitami, ze hry na hudební nástroje do klasičtějšího činoherního projevu. Představení, které občas působí entropicky, pak dominují loutky, které vytvořili Paulína Skávová a renomovaný francouzský loutkář Sébastien Puech – vyrobili tělíčka herců, loutku Olího i loutku koně v životní velikosti; vždyť koně v Gulliverových cestách symbolizují naději a víru v lepší zítřky. Z obrovského Gullivera pak vidíme jen nafukovací ruku jako jeden z důkazů, že představení nechybí – v protikladu k závažnosti vyprávěcího rámce – nadsázka a humor.

Gulliverovy cesty jsou proto podnětnou podívanou i nenápadným pomocníkem, jak s mladšími diváky promluvit o současném světě. Tento dramaturgický záměr nepřekvapí a před jeho přímočarostí nelze než smeknout.