Zprostředkovat osobitou Murakamiho poetiku na jevišti a nechat diváky nahlédnout do světa, kde mezi reálným a imaginárním existuje jen křehká hranice, se teď rozhodli – a to vůbec poprvé u nás – v Městském divadle Zlín, které v režii hostujícího Petra Štindla uvedlo na začátku března adaptaci Murakamiho románu Kafka na pobřeží. A byla to pro všechny zapojené tvůrce – vzhledem ke specifikům složitě konstruované mnohovrstevnaté prózy – rozhodně velká výzva.

Ve Zlíně vyšli z dramatizace amerického režiséra Franka Galatiho, kterému se z obsahově, ale i formálně pestré, téměř šestisetstránkové předlohy podařilo – s až překvapivou pietností – uchovat co nejvíce nosných témat a motivů. Samotné napětí je budováno díky prolínání dvou paralelních linek – na sobě nezávislých putováních dvou jen zdánlivě protichůdných postav. Tou první je patnáctiletý a po poznání toužící chlapec Kafka Tamura, kterého Murakami pojmenoval podle svého oblíbeného autora Franze Kafky (s nímž postavu konečně pojí i existenciální pocit samoty). Ten opouští svého despotického otce, snaží se uniknout oidipovské kletbě a vyrovnat se s vlastní minulostí. Doprovázen svým alter egem – nejdrsnějším klukem Vránou – pak prochází symbolickou iniciací do světa dospělosti. Jako druhý se na cestu vydává šedesátiletý negramotný důchodce pan Nakata, který ovšem netuší, co má vlastně hledat. Oba hrdinové pak postupně potkávají celou řadu reálných i nadpřirozených postav a zažívají situace na hranici reality a snu. Zdánlivě nesouvisející roviny se v závěru účelně protnou a vyvrcholí symbolickým završením koloběhu života hrdinů, poznáním vlastní identity a smířením. S ohledem na to se tvůrci dotýkají také dalších neméně důležitých otázek, jako je překonávání výzev či silně akcentované objevování přátelství a lásky.

Režisérovi Petru Štindlovi se celkem úspěšně podařilo budovat obraz magického světa Murakamiho předlohy. V tom mu napomáhá zejména scénografické řešení Petra B. Nováka, který na jeviště umístil stylizovaný symbolický objekt – jakousi otevřenou knihu života popsanou japonským písmem, místo, kde se odehrávají jednotlivé výjevy, jež jsou konkretizovány jen za pomoci náznakových rekvizit. Užití točny pak umožňuje snadnější přesuny v ději a prostoru, v pozadí jeviště pak visí plátno, na něž jsou promítány citáty z Murakamiho, hrané záznamy dovysvětlující jednotlivé události a v samotném závěru se zde objeví rozpitý obraz otce a malého syna – výjev odkazující k momentu symbolického smíření s minulostí. Divák musí velmi často souběžně vnímat více podnětů, což navozuje postmoderní styl a mnohovrstevnatost předlohy. Kostýmy Lucie Halgašové jsou pak rozkročeny mezi tradici, přítomnost i nadpřirozeno – a to v kombinaci kimonových střihů, současných střihů i kostýmů postav fantastického světa (například koček či kluka Vrány zpodobněného coby okřídleného nezávislého rockera v kožené bundě). Konfrontaci moderního a archetypálního pak podporuje režisérova volba dvou postupů, kdy na jedné straně inscenuje osudové události prostřednictvím expresivně použitých prostředků. To účelně vyvažují tragikomicky pojaté scény běžných situací. Se značnou dávkou ironie tvůrci komentují až nepříjemnou hyperkorektnost, kterou Murakami předpověděl, a to v případě drobné stížnosti transgender muže – knihovníka pana Óšimy, který si posteskne ohledně nevhodnosti zavedení společných toalet (po němž dnes mnozí zastánci korektnosti volají). Osobitý humor se dostává do děje i skrze surrealistické výjevy s postavičkami zakladatele fastfoodové značky KFC pana Sanderse nebo Johnnieho Walkera – vyobrazených jako přesné kopie ikonicky známých reklamních podobenek, s nimiž se do děje dostávají i motivy konzumní společnosti.

Inscenace pak poskytla ve ztvárnění Kafky Tamury mimořádnou hereckou příležitost Metoději Návratovi – talentovanému studentovi teprve 3. ročníku Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, který svého hrdinu uvedl do dospělosti se sympatickou pokorou. Jeho protipól – pana Nakatu – Radoslav Šopík vypodobnil jako křehkého človíčka, který – jak divák postupně odhaluje – kvůli neobjasnitelným událostem z dětství pozbyl rozum na úkor nadpřirozených schopností a dokáže se dorozumět například s kočkami. Herec s jemně hranou umanutostí přesně vystihuje od reality odtrženého prosťáčka.

Oba ústřední hrdiny doplňuje celé plejáda dalších rozmanitých postav. Ty symbolické – nesoucí zásadní poslání – herci ztvárňují ve výraznější a leckdy až recitačně pojaté stylizaci (Marta Bačíková jako slečna Saeki nebo Štěpán Princ jako knihovník Óšima). Skupina herců zachycujících reálné hrdiny přítomnosti si zase smysluplně pohrává s rozmanitými polohami realistického herectví (skvělý Marek Příkazký jako řidič Hošino či Milana Gorská v roli Kafkovy sestry Sakury). Jak jsem již naznačila, humor do inscenace nejvíce vnášejí postavy z nereálného světa, které herci (Marie Vojtěchová jako kočka Mimi, Rostislav Marek jako Johnnie Walker a Zdeněk Lambor jako plukovník Sanders) v kontrastu k jejich nadpřirozenosti uchopili zcela civilně.

Byť zlínská inscenace Kafky na pobřeží v rámci premiérového uvedení místy lehce ztrácela temporytmus, i přesto nabídla silnou podívanou naplněnou celou řadou poselství. A je nutné zdůraznit, že podívanou, u které si na své přišel jak divák znalý Murakamiho předlohy, tak ten jeho tvorbou nepolíbený.