Hra s originálním názvem Shooting Hedda Gabler, která vznikla ve spolupráci s Norskou ibsenovskou společností, měla premiéru v Rose Theatre v Kingstonu v roce 2023. Hra tematicky vychází z původní Ibsenovy hry, ale příběh samotný je postaven na motivu natáčení filmu o Hedě v Norsku, do něhož se režisér Henrik rozhodl obsadit americkou herečku, někdejší teenagerskou hvězdu. Autorka textu v konfrontaci amerických herců a norských umělců využívá kontrastů v myšlení a vnímání světa (nejen filmového) obou národností a natáčení adaptace 130 let staré hry jí je záminkou pro ventilaci rozmanitých témat, která dnes hýbou světem kultury a společnosti, v čele s hnutím #MeToo, s různými závislostmi, jimiž trpí a v nichž se utápějí umělci z různých částí světa, i se zvláštnostmi oceňování tvůrců a způsoby vzájemné manipulace.

Za připomenutí jistě stojí už samotný název, který je v angličtině jazykovou hříčkou. Shooting může znamenat jak natáčení, tak střílení, a jde tedy nejen o natáčení Hedy, ale také o střílení, neboť právě pistole a memento mori tu hrají nikoli nepodstatnou roli. Překladatelka (a zároveň dramaturgyně Činoherního klubu) Markéta Kočí Macharčíková společně s dalšími členy tvůrčího týmu zvolila adekvátně dvojlomný název Heda Gablerová – naostro. A právě ona dvojlomnost, rozplývavost mezi realitou a iluzí, je tím pravým materiálem pro Havelku. Ten od počátku své profesní kariéry nejraději balancuje právě na takové hraně, kdy si nemůžeme být jisti, co je pravda a co sen / iluze / virtuální svět. Samo sebou, v oblasti filmu (s umělou krví a střílející pistolemi se – slepými? – náboji) je tento prvek stále přítomen. A pokud se objeví režisér, který chce při natáčení dostat z herců pravdu, a to za každou cenu, je to vždy balancování na ostří nože.

Když naše Heda (Marta Dancingerová) v půvabném bílém kožíšku à la Barbie přijíždí do Norska a stojí trochu ztraceně s kávou z automatu před dvěma karavany v pozadí se zasněženou krajinou, navozuje to pocit nasládlé hollywoodské iluze (však se také následně dozvídáme, že jako „královna maturiťáku“ se stala idolem, aby následně sama sebe hledala v alkoholu a drogách, a v rodné zemi byla už téměř zapomenuta). Pro svérázného režiséra Henrika (Jan Hájek) je dobrým materiálem pro jeho úmysly, zvláště když ke spolupráci pozve jejího ex, slavného – na alkoholu závislého – amerického chlapáka (Jan Grundman). Do nemilosrdného mlýnku zjitřených emocí, které provázejí natáčení filmu bez scénáře, ovšem dobře zapadají i další postavy. Ať je to rezignovaný Nor Jorgen (Viktor Zavadil), který si marně dělá ambice hrát kohokoli, jen ne uťáplého outsidera, Thea (Romana Widenková) ve vedlejší ženské roli, která se ukáže být zároveň psychoterapeutkou a koordinátorkou intimity, či všestranná holka pro všechno v miniaturním štábu Berta (Lucie Žáčková). Natáčení, ve kterém si nikdo není jistý, kdy se natáčí a kdy kamera stojí, se tak stává permanentně bublajícím hrncem emocí. Tomu mimochodem odpovídá i scéna Dády Němečka, která kromě dvou karavanů s odstraněnou přední stěnou zahrnuje několik černých hranolů s iluzí plápolajícího ohně (opět ta dvojlomnost skutečného a kašírovaného), které dominují miniaturnímu placu, centru natáčení. Vše doplňuje neustále blikající červené světlo, které značí, že se natáčí vlastně pořád…

Peripetie některých situací na place, ale i ve fiktivním zázemí (téměř po celou dobu jsou všichni herci přítomni, v dohledu diváků) napomáhají tomu, abychom nikdy nepolevili v pozornosti. Aby „uvěřil“ nejen zdejší filmový režisér, ale i diváci této několikanásobné divadelní iluze, čekala herce/herečky psychicky bezpochyby velmi náročná práce, jejíž výsledek ovšem stojí za to. Na pohled křehká Dancingerová v ústřední roli – jako kdysi hýčkaný idol – se postupně přizpůsobí pro ni dosud neznámému způsobu práce a postupně se opravdu stává Hedou, ženou, kterou je možné milovat a nenávidět zároveň. Podařilo se jí spojit naivitu s prohnaností, fyzicky až porcelánovou křehkost s psychikou tvrdosti diamantu, to vše zahaleno do oparu ironického humoru. Zajímavá je i proměnlivá Widenková jako Tea, která na jedné straně číhá na selhání Hedy, aby získala hlavní roli, ale zároveň je okamžitě schopna přepnout do role chápavé terapeutky či praktické poradkyně intimity. Lucie Žáčková jako Berta, trpící osobními problémy se synem, které nesmí při natáčení ventilovat, je typickým zástupcem neviditelné, nicméně nepostradatelné duše natáčení. Vedle obou osudových mužů Hedy – Jorgena a Ejlerta, kteří s tísnivou, až dusivou věrohodností ztvárňují herecké hvězdy, které ovšem ve skrytu trpí celou škálou osobních problémů – dominuje Hájkův Henrik, mezinárodně oceňovaný režisér, který s maskou hráče pokeru celým týmem spolupracovníků manipuluje (a je si vědom, že si to navzdory všem nařízením může dovolit). Jako bonus k jeho uhrančivému výkonu jsou tu i chvíle, kdy „vypadne“ z role a vychrlí celou litanii slov norsky.       

Celá inscenace, kterou se vine pletenec „červených nití“, kromě komentáře k mnohdy nesmyslným nařízením filmového světa dneška zdůrazňuje atmosféru klaustrofobie v „zamrzlém“ prostoru norských hor, dvojlomnost skutečnosti a iluze včetně skutečné a předstírané smrti, hraničící až s paranoiou. I když jsem zaslechla po premiéře i kritické hlasy, že je to „překombinované“ a „konec nejasný“, domnívám se, že právě k tomuto pocitu nejen autorka textu, ale i celý tvůrčí tým inscenace směřovali.