Čtyři aktéři – dvě herečky s rodinným zázemím i průpravou v pantomimě a klaunerii Vanda Hybnerová a Anna Polívková a dva výteční mimové Radim Vizváry a Trygve Wakenshaw – pod vedením novozélandského režiséra Thomase Moncktona tvoří příběh neumětelského filmového štábu, který znenadání přišel k filmovému studiu a bez zkušeností, ovšem s nadšením zde natáčí film z prostředí astrounautů zprvu během výcviku a posléze na explanetě Pluto, kde jejich přítomnost vyvrcholí bojem s chapadlovitým monstrem.

Námět jako prostor pro komiku plynoucí z diletantství všech čtyř postav je ale vykonstruován příliš krkolomně a hlavně bez dostatečného opodstatnění. To, že je Pluto mezi planetami opomíjenou popelkou, stejně jako pantomima mezi divadelními žánry, se dočte jen divák, který si koupí program. Ten mimochodem obsahuje docela půvabné texty, které píší herci o svých postavách a jejich zvláštnostech a předurčeních. Podle mého názoru silnější tematické východisko než natáčení jedné filmové blbiny čtveřicí břídilů. Nervní, uspěchaná a roztržitá Boss, které se vše včetně herců rozjíždí pod rukama a která balancuje na vysokých podpatcích a ohání se svým dlouhým copem, je příležitostí pro Annu Polívkovou. Její postavě je ke škodě, že herečka je nucena ze všech čtyř postav nejvíce mluvit. Mluvené role přitom nejsou její silnou stránkou. Její nervózní „tik-tak“ doprovázené ťukáním do hodinek nebo jiná citoslovce tak vyznívají spíš trapně. Herečka by přitom díky svému pohybovému nadání a expresivní mimice mohla být více zapojena do klaunských čísel nebo dostat prostor pro vystavění vlastních nonverbálních gagů.

Vanda Hybnerová hraje Max (či Maxe) nápaditě jako bytost pohybově nekoordinovanou, neustále usoplenou a chrchlající a nejspíš i společensky naprosto neorientovanou, i když dobrosrdečnou. Vše jí padá z rukou, což je u technika týmu závada dost podstatná. Vrcholem tohoto hereckého výkonu se stává pro pantomimu paradoxně „dabing“ rozličných organických i technických zvuků, jež doprovázejí čísla obou mimů.

Na těch by snad představení mělo stát především. Trygveho Wakenshawa a fenomenálního Radima Vizváryho spojuje přesnost a kultivovanost pohybu, stejně jako herecké nadání. Uvěříte jim počáteční rivalitu během konkurzu, mimoňství a naivitu, které jsou zdrojem komiky obou postav (někdy možná až příliš dravé), i to, že společným dobrodružstvím jejich Gorge a Pieter získali jeden pro druhého slabost a pro parťáka by se rozdali. Škoda, že jejich výstupy nemají větší prostor a nepracují s improvizací na základě reakcí diváků. Tam, kde scéně dominují oni dva, se publikum baví nejvíc, zatímco úvodní expozice s představením postav se zdá být nekonečná.

Přestože prostorová synchronizace herecké akce s dotáčkami i zvuky si zaslouží ocenit, jsou bohužel některé pokusy gradovat jednotlivá čísla příliš zdlouhavé až nudné. Dostatečně nefungují ani snahy vytvořit komické situace plynoucí z fušerství postav, z diletantského provedení triků na plátně a z parodování filmových klišé. Jako by se tvůrci báli, že čistší pantomima diváky nezaujme, propracovávají technické efekty, které už ale dnes neohromí. Umění dvou špičkových mimů přitom trochu zapadá. Jestliže se autoři představení bojí o osud pantomimy, měli by jí více věřit a předvádět ji v podobě, která nepotřebuje slova ani green screen.

Premiérové představení Pluto mělo hodinu a dvacet minut bez přestávky, chyběl mu ovšem spád, takže se mohlo zdát o dost delší. Ve výsledku jsem ale postrádala mnohem víc než dynamiku a poutavější dění na jevišti, a to hloubku tématu, myšlenku, která nedala tvůrcům spát a která pak z inscenace jasně vyplyne. Všichni čtyři účinkující by toho schopni byli, mají už za sebou lepší projekty.