Becqueova hra se u nás nikdy nehrála, trojího uvedení se dočkalo pouze jeho drama Pařížanka. Děj je v zásadě jednoduchý. Továrník Vigneron se domohl majetku prací a má další plány, chce stavět na zakoupených parcelách, takže se částečně zadlužil. Má tři dcery a jednu z nich provdává za aristokrata bez peněz, který požaduje tučné věno. Všechny plány se hroutí v momentě, kdy Vigneron náhle umírá a jeho rodina, která se do té doby nemusela finančními záležitostmi zaobírat, je v šoku a bezradná. Matka a tři dívky jsou zcela neschopné čelit životu, neboť doba velí, aby byly závislé na mužích, nesvéprávné. Kolem této čtveřice se okamžitě vyrojí skupina mužů, kteří dosud jen kroužili kolem a předstírali přátelství, a nyní má každý z nich plán, jak je připravit o peníze. Rozjíždí se kolotoč manipulací, lží, přehlídka chamtivosti a cynismu. Nejhorší je, že tito parchanti jsou neprůhlední, mistrovsky lžou a překrucují pravdu. Ve Fričově inscenaci ale ženy až tak bezradné nejsou, rychle se učí a řešení jejich potíží je velice depresivní, což režie ještě mrazivě zesiluje. A také zdůrazňuje, že motivace aktérů jsou nejasné a že hranice mezi mazanými padouchy a hloupými oběťmi není až tak vyhrocená. Zajímavě o tom píše Marta Ljubková v programu, kde poukazuje na dezorientovanost jedinců v současném světě, nízkou odpovědnost i celkovou atomizaci společnosti.

Frič znovu spojil své síly se scénografem Draganem Stojčevským, který jako vždy vymyslel originální řešení souznící s režijním pojetím. V popředí zabírá celé jeviště vykachlíkovaná zeď s velkým průzorem, nebo chcete-li lodžií, z níž hlavně mužské postavy občas svižně vyskakují, aby se vzdálili, když se jim manipulace nedaří. Uvnitř lodžie je stůl s jídlem a na zadní stěně velké promítací plátno. Vzniká dojem hermeticky uzavřeného prostoru, v němž jsou ale uvězněny ženy. Úvodní třetinu inscenace tvoří promítání slovenské televizní inscenace z roku 1982 v režii Pavola Haspry a celkem hvězdně obsazené a pojednané realisticky jako dobové kostýmované drama. Jsou to zprvu výjevy pohodových rodinných táček Vigneronových, kde se hovoří o plánované svatbě, dále návštěva ženichovy matka a lekce hudby jedné z dcer, přičemž učitel hudby je nepěkně vtíravá osoba. Idylka končí zásnubní večeří, kterou přeruší vpád posla přinášejícího zprávu o smrti otce rodiny, vrcholně směšně vyznívá požadavek, že se děti, čímž se myslí dospělé mladé ženy, mají vzdálit, aby je zpráva nerozrušila. Frič ovšem nechá dejvické herce na mikrofon „dabovat“ veškeré promluvy kolegů na plátně, herci se uvolněně hemží, zobají z talířů, občas mluví ledabyle a s plnými ústy, působí to celé nejenom odcizeně, ale i jako ironický metakomentář. Tvůrci také do živě pronášených replik občas nečekaně vloží vulgarismus anebo rovnou současnou mluvu, což záměrně působí nevhodně, ale jsou to ďábelsky vtipné momenty, které diváka doslova uzemní. Jako když dcera tatíčkovi sdělí, že si neumí představit, že by už šel do penálu, on pak prohlásí, že v jeho věku to v posteli není žádná hitparáda, nebo když se Madame de Saint-Genis svěří, že je spíš na zajíčky a dědci ji neberou. Je to vražedný kontrast s měšťanským biedermeierem, krinolínami, živůtky a nazdobenými účesy. Groteskně pak působí zastavování promítání filmu, doslova strnutí té či oné postavy ve výrazu, které vypadá jako křeč.

Další část inscenace se odehraje v úplně jiném modu, ale režie styl udrží. Pozadí v lodžii zahalí krémový závěs, v popředí zůstává stůl a na něm mísy s chlebíčky. Režie šikovně staví krátké uzavřené situace, bezvýchodnost se stále stupňuje, je to nehezký obraz společnosti, kterou zajímají jen peníze. Ke vdově (Klára Melíšková) s dcerami Blankou (Antonie Martinec Formanová), Juditou (Anna Fialová) a Marií (Veronika Lazorčáková) se nejdřív dostaví paní de Saint-Genis (Lenka Krobotová), aby je varovala, ale marně. Začínají proudit muži, kteří je chtějí připravit o majetek. Je to hlavně bývalý otcův společník Tessier, kterého Ivan Trojan vybavil líčenou empatií a vlezlostí, pak notář Bourdon v podání Tomáše Jeřábka, žoviální překrucovač pravdy a nakonec architekt Lefort (Jaroslav Plesl), který vyhlíží celkem krotce a klame tělem. Ti všichni opakovaně přicházejí do salonu s mnoha kyticemi, které se postupně vrší na parapet lodžie jako na hrob. Začne se odehrávat podivně vyšinutá komunikace, na dorážení „krkavců“ ženy reagují dílem netečně, dílem nevěřícně. Rezignace střídá vzdor, ale nikam to nevede, každý odchozí aspoň popadne chlebíček nebo si ho nacpe do huby. Frič do této konverzace vnáší bizarní až tajuplné prvky, které vzbuzují nejrůznější asociace, třeba Blanka, která je snoubencem odvržena jako nemajetná, přichází v růžovém a krajkovém čádoru, posléze leží na parapetu obsypaná květinami jako utonulá Ofélie. Lodžii našikmo jen tak protne růžový paprsek. Trojanův manipulativní „šedesátiletý stařec“ nakonec Marii přesvědčí, aby se za něj provdala, ta se poučí a přijme metody svých odpůrců, ba dokonce v jejím případě žák předčí učitele, vymete s Lefortem, který žádá proplatit fakturu, zatímco přihlížející Tessier obdivně mumlá „já tě miluju“. Je to parodie happy endu a poslední mrazivou replikou je Mariina chladné a cynické odseknutí směrem k Tessierovi: „A ty už taky drž hubu, dědku…“