Ačkoli choreograf a tanečník Saburo Teshigawara studoval i balet a Václav Kuneš má vazbu na japonský svět, včetně předchozí umělecké spolupráce se samotným Teshigawarou, bylo setkání této trojice ukázkou odlišné kulturní podmíněnosti pohybu. Na jevišti byly tři osobnosti s různě trénovanými těly, s různými zkušenostmi a vitálními energiemi, v případě Teshigawary už 70+.

Japonská citlivost a 70+

Tančili na hudbu Johna Cage.

Jejich tanec vychází z temnoty, ze tmy, ze stínů, a tak nabízí možnost ponořit se s nimi do tradice japonské estetiky, jak ji přibližuje Džuničiró Tanizaki ve své – i do češtiny přeložené – knize Chvála stínů.

„Japonské ženy byly v minulosti bytostmi existujícími jen od límce nahoru k temeni hlavy a od lemu rukávů k prstům. Vše ostatní halila tma,“ obdivuje Džuničiró Tanizaki pro Evropany zvláštní feminitu Japonek z dob svého dětství, i v souvislosti se vzpomínkami na svou matku.

Jako by popsal kostýmy v Design of Time – černé, odhalující jen kůži tváře, hlavy a rukou od zápěstí k prstům, nepočítám-li občasný záblesk vnitřního bílého lemu kalhot Rihoko Sato. Světlé části těl vystupují ze tmy a ze stínu naléhavěji než korpus a končetiny ukryté v černé látce.

Dar plodné tmy a stínů

Na jevišti se odvíjí meditativní dialog světla a stínu, prostor a těla přitom nejsou pevně oddělené, prostupují se. Taneční pohyby v prostoru jsou nejdřív extrémně pomalé, vycházejí ze stoje a z chůze, která dává dojem zakořeněnosti a uzemněnosti tanečnice a tanečníků. Stoj a krok, jako základy pohybu, pak se přidají vláčné pohyby rukou, pohybové vlny rukou v jejich maximálním rozsahu, doplňují je i nohy. V kontrastním rychlém kmitání světlo na rukou bliká, jako když člověk ve tmě u ohně roztancuje hořící větev. Výrazný obdélník světla odlišně tvaruje prostor i těla, která se světlem interagují, odhaluje a rozpohybovává měkké stíny.

Design of Time vyžaduje od publika soustředěnou, jakoby dostředivou pozornost. Tančící vystupují ze tmy a zase v ní mizejí, odcházejí z jeviště a vracejí se. Více prostoru přitom dostávají japonští hosté, Václav Kuneš je víc v pozadí, čímž zdůrazňuje hloubku, kterou tmavé místo má. Možná je v tom i trocha obřadného respektu k japonským hostům, na něž je pozornost na jevišti připoutaná výrazněji, mezikulturní setkání jako by si zároveň udržovalo vnitřní vzdálenost.

Dar živého a plného prostoru

Vedle daru pomalosti, tmy a měkkých stínů nabízí Design of Time Praze také další dva vzácné dary. Jedním z nich je dar prostoru, který je živý a plný, nikoli prázdný, jak je zvykem ho chápat v brookovské divadelní tradici.

Motoya Kondo, tanečník a učitel japonského tance butó (jezdí učit i do Prahy, kde jsem se jeho semináře zúčastnila), tvrdí, že prostor není jen pozadím, ale je živou přítomností. Prostor nepovažuje za prázdný: drží podle něj váhu, texturu, odolnost a představivost. Setkat se s prostorem znamená, že mu člověk umožní, aby ho prostor tvaroval, člověk naopak prostor formuje svým pohybem – otevírají se tak hlubší dimenze představení.

Kairos, dar správného času

V souvislosti s představením Design of Time se také vnucuje otázka: Design jakého času? Snad je Design of Time příležitostí připomenout si kairos, koncept času, který se vzpírá plánu, vypočitatelnosti, který vyžaduje připravenost a plnou pozornost i štěstí. Kairos jako koncept času jakožto správného okamžiku k rozhodnutí, jednání či akci. Čas jediné možné příležitosti.

Slovo kairos označovalo v myšlenkovém světě starověkého Řecka správný či kritický moment. Kairos, jako jeden z bohů času, nesymbolizoval čas lineární a cyklický, ale přesný a správný čas k akci. Personifikuje příležitost, štěstí a příhodnou chvíli. Představit si ho lze jako krásného mladíka v běhu a na špičkách, s křídly, připraveného létat s větrem, v ruce s břitvou a na jejím ostří vyváženými váhami.

Etymologické kořeny slova kairos se dají hledat ve starověké lukostřelbě a v tkaní. Kairos je okamžikem, kdy je možné vystřelit šíp se správnou silou, aby pronikl přesně do cíle, a okamžikem, kdy člunek může projít nitěmi na stavu. Je to škvíra času, která se na chvíli rozšklebí a umožní správné rozhodnutí, jednání nebo akci – přesné načasování k dosažení nejlepšího výsledku. Kairos zná ve své užší náboženské interpretaci také křesťanská teologie, a to jako chvíli, kdy se věčnost (Bůh, kdo chce) prolamuje do světa, jedná ve světě a svět svým zásahem transformuje.

Nabízí se tak možnost přistoupit k Design of Time jako ke ztělesnění (embodiment) principů kairos. Brát Design of Time jako možnost zažít díky tanci pojetí času, kterému se v běžném životě dnešní doby lidé v evropském prostoru spíš vzpírají, možná ho ani neznají a nevhlédnou do něj, ve svém zajetí linearitou a cykly. Z tohoto pohledu je také správné, že se představení už nebude opakovat.

Nutná kvalita hloubky

Při psaní o hostování Rihoko Sato a Sabura Teshigawary ve Studiu Maiselovka je potřeba připomenout i místo jako takové. Pro Václava Kuneše je to domácí půda: sklepní zkušebna souboru 420PEOPLE se stala prostorem pro komorní představení tanečnic a tanečníků ve věku 42+ i pro otevřenou pohybovou improvizaci v podobně nepravidelných Impro Jam Sessions.

To místo je jako králičí díra, kterou člověk proklouzne, aby se stal svědkem pohybového hledačství, improvizací i pevně daných struktur, soustředění na tanec v intimním prostředí a v bezprostřední blízkosti publika. Vedle velkých produkcí souboru vypadá dění v Maiselovce introvertně – do pražského tanečního vesmíru tak dění ve Studiu Maiselovka vnáší potřebnou soustředěnost a hloubku.