Michal Lang a dramaturgyně a Daria Ullrichová zvolili „klasický“ překlad Milana Lukeše ze sedmdesátých let, s nímž ostatně Ullrichová dramaturgicky pracovala v roce 2005, když Pygmalion uvedlo Národní divadlo v režii Michala Dočekala. (Existují i novější převody – Jiřího Joska, který roku 2016 inscenovalo Divadlo na Vinohradech, a také Lucie Oplištilové, jejž předloni publikovalo nakladatelství Leda.) Ostatně Lukešův překlad mezi lety 2007 a 2024 čtyřikrát vydalo nakladatelství Artur ve své řadě divadelních her – Edici D. To ovšem vždy pod názvem Pygmalión, tedy s „ó“, zatímco na Palmovce písmeno „o“ v titulu zkrátili. Zda zkrácení samohlásky souvisí s úpravou Lukešova přetlumočení, k níž se vzápětí dostaneme, těžko říct, neboť v minulosti se již objevily obě verze názvu (mimo jiné právě i u Joskova překladu).

Lang s Ullrichovou vybavili mluvu Lízy Doolittlové severomoravským dialektem, což Pavle Gajdošíkové, která ji ztělesňuje, jistě nečinilo problémy, neboť herečka z toho kraje pochází, v Ostravě vystudovala hereckou konzervatoř a deset let působila v Divadle Petra Bezruče. Takže z úst její květinářky se valí výrazy jako „vám jeblo“, „rozjebali ste mi kytičky“, „cip“, „cipovina“, „vy šíleně válíte“. Ostatně za motto inscenace tvůrci zvolil repliku: „Kupite si kytku od chude děvuchy? Su kurevski fajne.“ Inscenátoři píší, že severomoravský dialekt zosobňuje Lízin „prostý původ“ a že ten dialekt je „typický pro jednu z někdejších klíčových oblastí těžkého průmyslu u nás“. Aniž bych zde chtěl progresivisticky mistrovat, tak tenhle náhled na sever Moravy je – zkuste se vžít třeba do Ostravanů – stereotypizace jako prase.

Fotogenický mišmaš

Ještě než se rozhrne opona, při příchodu publika je na ni promítána scenerie průmyslového velkoměsta ve fialovohnědé tónině se vzducholoděmi, které jsou rozpohybované, sebevědomě plavou po obloze. A když se pak opona rozhrne a rozběhne se děj, projekce tvoří organickou součást výpravy Lenky Hollé, která pracuje se steampunkovou estetikou. (Zatímco termín kyberpunk odkazuje na éru digitálního věku nahlíženého především ve sci-fi dílech, anglické slovo steam, pára, odkazuje k věku páry a dejme tomu k fantastickému světu H. G. Wellse – a časově tudíž i G. B. Shawa.) Hollá „steampunkuje“ dost postmoderně: v některých detailech je její estetika šmrncnutá viktoriánskou Anglií, ale například místo, z něhož za stolem úřaduje Paní Pearsová, hospodyně Henryho Higginse (Ivana Woltylová), upomíná spíše na fašisticky monumentalizující a strohou architekturu. Když Higgins (Jan Teplý) sleduje s profesorem Pickeringem (Petr Reif) videopřenos, kterak paní Pearsová koupe v koupelně ušmudlanou Lízu, sděluje profesor příteli, že rozlišení obrazu je sedm a půl megapixelu.

K tomu si připočtěme, že komorník Bob (Alexandr Stankov) dostal podobu robota rané generace (dost připomíná robota Emila z vysílání pro děti Československé televize šedesátých let) nebo že v jednu chvíli Gajdošíková s Teplým rapují anebo že Langem namíchaná hudba při diplomatickém večírku s výskytem androgynních zjevů se valí v rytmu elektronické dusárny. Prostě mišmaš, v němž je výtvarně, zvukově i co do rekvizit možné prakticky vše (hodně je to patrné na kostýmech) a jehož účel je pravděpodobně tento: vytřást z pygmalionského plyše a sametu prach, učinit kus z

skousnutelným takzvaně pro dnešního diváka, ale přitom neuchopit předlohu radikálně, nedekonstruovat Shawa, to určitě ne!, nýbrž uchovat pel klasiky a vlastně i měšťácké zábavné podívané ústící v poučení.

Staré vzorce, nový kabát

Pavla Gajdošíková a Jan Teplý libeňskému Pygmalionu herecky dominují, každý svým způsobem. Herečka drobné postavy zprvu pojímá Lízu jako neposedné, kmitající třeštiprdlo chrlící kulometnou dikcí „ostravštinu“. Ale záhy tohle nastavení ustupuje, divoké kořeny se pak u Lízy už provalí jen občas, na okamžik, v úleku či vzteku. Gajdošíková neokázale, ale v jasných konturách tvaruje Lízin přerod v sebevědomou osobnost. Její finální hrdost je silná. Jan Teplý se evidentně nachází na svém hereckém vrcholu: řečově a gesticky disponovaný, tvárný, pohybově pružný a rychlý, je to až ekvilibristika ve službě věci. Ovšem i Petr Reif, Igor Bareš (coby Lízin otec Alfred Doolittle) a Marie Málková (jako Higginsova matka) uchopují svěřené figury se zkušenou elegancí, jsou to především oni, kdo z obsazení tvoří pro ústřední dvojici funkční ozvučnou desku.

Celkový dojem je však značně rozporuplný. Langův a Ullrichové Pygmalion je v prvé řadě estetickou a řemeslnou kreací, fotogenickou záležitostí, u níž si říkám „proč ne?“, ale současně se nemohu zbavit otázky „proč ano?“. Omluví, vysvětlí i pokoří všechnu tu pýchu, blazeovanost a přehlíživost Higginse a Pickeringa, které jsou ze současného pohledu prostě obludné, akt nabytého sebevědomí Lízy Doolittleové? V jednom okamžiku ji Higgins podrbe na hlavě jako psa nebo třeba učenlivou opici, přičemž to vyznívá, že je to prostě v řádu věcí.

G. B. Shaw napsal o tom, proč diváci chodí do divadel, mimo jiné toto: „Chtějí být vzrušeni, rozčíleni, chtějí být nešťastni, chtějí, aby jim naskakovala husí kůže, chtějí se třást a valit oči na výjevy neštěstí, nespravedlnosti, násilí a krutosti, s tím, že někdo bude postižen a potrestán, aby konec byl šťastný.“ Svým způsobem se dá tohle všechno v Divadle na Palmovce nad Pygmalionem zažít. Ale právě že svým způsobem, v jakési posunuté, poněkud podivné poloze. Je to zkrátka dáno tím, že společenské konvence se průběžně (někdy ovšem i skokově) mění, určité výroky, gesta či postoje, dříve samozřejmé, začnou být nepřípadné či rovnou nepřijatelné – a je dobré, ba nutné se k tomu postavit čelem. To je běžný civilizační vývoj. Jenže právě to libeňská inscenace nedělá. Jen navlékla staré vzorce do nového kabátu.