Když čin, tak tedy: vrchní sestra upozorní na pudlíka kdesi za dveřmi pokoje, vysype na podlahu hlínou kruh a promění se v Mefista. Starý Faust zjišťuje zlepšení svých pohybových i mentálních schopností, učiní s Mefistem přímou transfuzi a smlouva je zajištěna.

Faust chce poznat „velký i malý svět“, Jakub Škrdla je vystřídám mladým Matějem Polákem, následuje divoká pohybová orgie (Auerbachův sklep a čarodějnická kuchyně) a z ní vystoupí příběh o Markétce.

U toho je třeba se zastavit. Tím, že Goethe vtělil do svého dramatu příběh mladé popravené vražednice, se dopustil romantického a nekonvenčního gesta, když dopřál spásu dívce, která zabila matku i své narozené dítě, nehledě na to, že podle dobových konvencí zhřešila už nemanželským milováním s mladým Faustem. Goethe připsal Markétce jímavý sebereflexivní monolog, v němž se přiznává k tomu, že dříve také maloměšťácky opovrhovala dívkami, které se daly svést a zaplatily za to nemanželským těhotenstvím, a nyní je sama ve stejné situaci. „Snad si mě vezme,“ zní její naděje. Jak ale tohle aktualizovat, když současné Markétce stojí v cestě jen snadno překonatelné překážky a nemanželské dítě není nic tragického a fatálního? K čemu je tady potřeba Mefista? Není ten příběh nakonec už jen sentimentálním reliktem minulosti?

Jihlavská Markétka (Svetlana Hruškociová) pochází ze sociálně problematické rodiny, matka je alkoholička, bratr Valentin násilník, jako cenný dárek od Fausta nedostane šperk, ale krátký módní kožíšek, který lze snadno schovat v pračce, jež dominuje interiéru. Mefistova intrika, jíž získá pro Fausta Markétčinu přízeň, se omezí jen na získání jedu. Na mladém Faustovi (v rozporu s režisérovým tvrzením v programu) není vidět okouzlení Markétčinou odlišností, prostotou, nevinností (už jen to, že jí je čtrnáct, zní jako perverze), spíš mu jde prostě o nezákonný sex. V takto nastavené situaci i současná nezletilá Markétka problém má a Faust spáchá i podle dnešních pravidel zločin.

Kněz v chrámu je fanatický flagelant, mladý Faust pozná něco ze svodů profánního světa a dospějeme k Markétce v žaláři. Oba milenci v růžových unisex mikinách s písmeny F a M mlčí, slavný dialog vidíme jen jako titulky na projekční ploše. Pračka je poznamenána krví a Smrt tu stojí místo Boha.

Druhý díl takřka beze slov a s šansony

Po přestávce prožíváme spolu s Faustem a Mefistem některé části Goethova druhého dílu. Jestli bylo v první polovině textu slov málo, ve druhé nejsou téměř žádná, a to ještě mnohá z těch, která zaznějí, jsou slova textů šansonů vsunutých do děje. Například Valpuržina noc je provázena písní Madony na kolotoči polské šansoniérky Ewy Demarczyk v českém podání Hany Hegerové. A milostné scény vyjadřuje píseň o kvetoucím jasmínu, kterou zpívají na různých místech inscenace různé postavy, včetně Mefista v obou podobách. Protože nejen Faust je starý a mladý, ale i Mefista hraje mladší a starší herečka (Lenka Schreiberová a Stanislava Hajduková).

Některá krátká metaforická řešení jsou vtipná a účinná, syn Fausta a Heleny Trojské Euforion, byv pozlacen, vyšplhá po laně až do provaziště a po chvíli se odtud sesype jen prach. Vojáci vzdorocísařovy armády se divoce spustí shora i ze všech stran, oděni v maskáčích a za doprovodu metalové hudby, a jde z nich opravdu strach, tím spíš jak samozřejmě se mezi nimi prochází Smrt s kosou. Stvoření Homunkula inscenace vynechává, vynález papírových peněz a tím záchrana Císařovy hospodářské situace úplně srozumitelná není. Filemon a Baucis (Josef Kundera a Taťána Schottnerová) vracejí do příběhu téma stáří, jímž byl otevřen, ale proti Goethovu obrazu, kdy jsou dva skromní, věrní a pohostinní lidé z chamtivosti a zlé vůle zničeni, je zeslaben na obraz květinové zahrádky a věrné lásky až do smrti. Trefnou metaforou Faustovy učenosti je přiléhavý goethovský motiv mineralogický, kdy Faust ukazuje a vyjmenovává nerosty, ale nikdo mu nevěnuje pozornost. Svět se topí v zábavě a třeštění, poznání toho, po čem šlapeme, nikoho nezajímá. Zadávání úkolů Mefistovi je vyjádřeno polykáním vytržené stránky z knihy, ve druhém dílu do stránek z Písma utírá Faust své zkrvavené ruce.

Když se starci-bankéři v černých oblecích vzájemně postřílejí, vracejí se v posledním obraze na scénu Faustovy sté narozeniny: byl to celé jenom sen před smrtelnou agonií? Faust zazpívá životu „krásně sis to vymyslel, jen jsi dých a už jsi šel“ a zemře. Žádné věčné ženství ani chorus mysticus. Vztah činů a jejich následků reflektuje trojjediná bytost – Starost v rozevlátých šatech, jejíž tři představitelky (Kristýna Nováková, Tereza Gerstner Otavová a Kamila Zetelová) by si měly dát pozor na srozumitelnost sdělovaného textu. Zaznívá v něm totiž zásadní poselství o zlu, které nakonec tíží duši k neunesení.

Jakub Čermák angažoval do svého Fausta taneční skupinu Nart Danse a Sokol Jihlava, spolu s obdivuhodnými pohybovými schopnostmi některých herců se mu tak podařilo vytvořit tanečně-pohybové obrazy. Inscenace tím získala na atraktivitě, divák se opravdu má čemu divit, jevištní dění rozhodně není banální nápodobou reality. Náporem fyzična se ale ztrácí metafyzický přesah, Goethovo životní dílo se přibližuje lidovému Faustovi.

A ještě jedna pochybnost se vtírá, když člověk přemýšlí o podstatě ďábla. V jihlavské inscenaci se z nemocničního mundúru vyloupne kyprá postava v černém korzetu, později pak i na vysokých jehlových podpatcích a v černých punčochách, na hlavě zelenkavou čepičku s protaženým ohonem. Tenhle Mefisto ve starší i mladší podobě s výraznými ženskými atributy ale není Faustovi kumpánem. Nepodezírám režijní koncepci, že by chtěla říct, že „duchem, jenž popírá vše, co je a bylo“, a „část té síly, která chce konat zlo, však v cíli se vše, co koná, dobrem stane“, je žena. Mefisto je tady spíše jen bytost atraktivně ženských tvarů a nic moc ďábelského v ní není, s Faustem se nepře, neponouká, místo toho zpívá. Takový Mefisto ale v podstatě nemá co hrát.

Jak je to vlastně s popíráním genderu v inscenaci? Z Císaře Císařovna být klidně může, postavy Mefista a Fausta u Goetha ale nesou množství maskulinních vlastností, jaké mají dodneška zlý vliv na chod světa. Změnit gender u Mefista, jakkoli je to lákavé, znamená zásadně zploštit význam.

Jeden směr literární teorie dokazuje, že druhý díl Fausta je u Goetha inspirován výtvarným uměním, středověkými Tanci smrti, Dürerem, Cranachovými výjevy Pašijí na jediné ploše oltářního obrazu s donátorem a Lutherem držícím Písmo. Jakub Čermák zcela právem převádí výjevy z druhého dílu Fausta do pohybových obrazů. Problematicky však Goethovy verše na důležitých místech nahrazuje texty šansonů Hany Hegerové a divočinami Pražského výběru v kolektivních scénách, což je v poslední době docela frekventovaný způsob, jak banalizovat klasiky. Přesné sdělení textu, notabene moderně přeloženého, je tím spíš, že je proškrtaný na minimum, nutnou a nepostradatelnou součástí hereckého výkonu. Tomu inscenace dluží.