V prvním monologu jedné z hlavních postav hry, oligarchy Borise Berezovského, zazní, že na Západě nikdo nemá potuchy, co je to Rusko. Jak přesná a příznačná je to věta, západní Evropa celé 20. století nevěděla, co se v této zemi doopravdy děje a jak zrůdný a nelidský systém tam její vládci uvedli v život. Nejenom francouzští levicoví intelektuálové v padesátých letech o Rusku bez zábran blouznili jako o novém spravedlivém zřízení, aniž by měli ponětí, oč jde, a když to začínali tušit, zavírali oči. Podstatu ruského myšlení, tu zoufalou absenci humanity, velká část Evropy nechápe stále, neví nic o perfidním uvažovaní politiků, kteří mají samoděržaví v krvi, neví nic o hrůzném dědictví země, o níž Vladimír Bystrov psal, že z ní sovětská moc učinila jeden velký gulag. A z té neznalosti se také rodí nedůsledná a pomýlená politika vůči kolosu na hliněných nohou, ta fatální neschopnost poznat lži a demagogii a naivní představa, že uzavřené smlouvy a dohody s Rusy platí.

Putinův nezadržitelný vzestup

Ruské poměry a politika po pádu komunismu a zejména pak Putin jako hybatel primitivního zla, to je téma, které dramatiky zajímá, již dříve prošla českými divadly hra britské dramatičky Lucy Prebble Příliš drahý jed, jejímž základem je rekonstrukce vraždy agenta Litviněnka ve Velké Británii. Dramatička vyšla z knihy Luka Hardinga a stvořila zábavného křížence mezi špionážním dramatem a brutálně výsměšnou groteskou, ostatně autor knihy byl velmi spokojený, prohlásil, že báječně oživila strašnou směs hravosti a děsivosti po vzoru Johna Webstera. Inscenaci uvedli v Plzni a ve Švandově divadle, kde jí Thomas Zielinski dodal absurdní epilog v podobě záznamu z charitativní akce v Petrohradu, která se konala na podporu dětí nemocných rakovinou. Publikum celebrit tu vestoje aplauduje Putinovi, který hraje na klavír, anglicky zpívá Blueberry Hill a je přitom tak roztomile skromný. A okouzluje rozjařené umělce v sále, mezi nimiž je Gérard Depardieu, Vincent Cassel, Alain Delon, Kevin Costner, Sharon Stone, Goldie Hawn… A jsme zase u té zoufalé nevědomosti, hlouposti anebo cynismu. Čert ví.     

Peter Morgan dobře ví, s kým má tu čest, a je také zdatný autor a scenárista, jako divadelního autora ho čeští diváci znají například z jeho hitu Audience u královny o pravidelném setkávání Alžběty II. se „svými“ ministerskými předsedy. Ve Vlastencích odvážně vstupuje do neznámých vod, do reálií postsovětského Ruska, a samozřejmě přitom vesele fabuluje, ostatně Michael Žantovský k tomu trefně poznamenává, že skutečnou realitu nikdo s výjimkou aktérů doopravdy nezná, a dodává, že Rusko Vlastenců je Rusko imaginární, že jde jen o obecně známé kulisy a představy.

Morgana zajímá anatomie vzestupu diktátora, protože Putinův vývoj, jeho vnitřní motivace stále zůstávají nejasné. A nejde jen o Putina, líčí vzestup a pád Borise Berezovského i kariéru dalšího neskutečného šíbra Romana Abramoviče, ti všichni o sobě říkají, že jsou vlastenci a chtějí spasit Rusko, které se zbavilo komunistického jha, ale sledují jen vlastní prospěch. Berezovskij si volný trh představuje jako nekončící zlodějnu, Putin si hraje na bojovníka proti korupci, Abramovič je bezskrupolózní zmetek, který se umí chytit příležitosti. Pak je tu autorem idealizovaný Alexandr Litviněnko (Tomáš David), budoucí Putinova oběť, Alexandr Vološin, šéf úřadu prezidenta (Petr Bláha). Morganova hra tak trochu připomíná Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie, modelové podobenství o vzestupu vcelku bezvýznamného gangstera, který se stane hlavou města, ale to je mu málo, svou moc rozšiřuje dál.

Děj postupuje chronologicky od devadesátých let a končí dosud nejasnou smrtí – sebevraždou Borise Berezovského. Ten je v podstatě hlavní postavou, sledujeme ho na jeho cestě vzhůru, kdy využil nepřehlednosti poměrů po rozpadu Sovětského svazu a bez zábran začal hromadit majetek. Tomáš Šulaj ho hraje dryáčnicky jako velkohubého a namachrovaného chlápka, kterého nemůže nikdo ohrozit a který si také užívá, co to jde. Do kontrastu s image všemocného zbohatlíka pak režie staví krátké flashbacky, kdy se vracíme do malých poměrů Berezovského dětství geniálního matematika vzhlížejícího ke svému starému profesorovi Perelmanovi (Bedřich Výtisk) a toužícího po Nobelově ceně.

Ten modrý obzor širé Rusi

Scénograf Petr Vítek vsadil na rozlehlý vyprázdněný prostor většinou laděný do jasné modři. Jakub Šmíd s prostorem umí výborně zacházet, jednoduše ho variovat i pomocí svícení a využívat atypické dekorace fungující jako znaky podivné přelomové doby. Jsou to třeba bedny na kolečkách, stojany s mikrofony, nemocniční lehátko nebo kolejnice, po nichž se postrkuje vozík. Řada situací tak i prostřednictvím rekvizit vyznívá doslova přízračně, třeba postrkávání opilého Jelcina (Roman Nevěčný) březovými proutky ze sauny. Další obludností dobře zakomponovanou do výtvarného pojetí jsou různé pokrývky hlavy, lampasácké brigadýrky s obrovským „letištěm“, naddimenzované kožešinové papachy nebo ušanky. Vrcholným číslem v tomto směru je pak závěrečné využití vysokozdvižné hydraulické plošiny, která sama o sobě vyhlíží jako bizarní socha, na níž se pak Berezovskij odpraví. Šmíd také účinně zapojuje live cinema, ať už jde o scény líčící boj o televizi, nebo o soud, v němž se Berezovskij a Abramovič (Pavel Čeněk Vaculík) strkají o nakradené majetky. Do situací vstupuje i dobře vybraná hudba, včetně songů Vladimíra Vysockého.

První půlka inscenace sice nemá takový spád, jak by se slušelo, situace se trochu zahlcují samy sebou a neškodilo by krácení. Pak se na scéně zjeví Putin, kterého Viktor Kuzník zvládl perfektně, je to psychofyzická studie tvora s neproniknutelnou tváří bez viditelných emocí a s úspornými gesty. Ani Morgan neumí odpovědět na to, jaké byly Putinovy motivace, když se dostal do své funkce, a nakolik zůstal členem KGB. Jaká byla od počátku jeho hra, je velkým otazníkem. Kuzník ale své postavě dokázal vtisknout cosi nepříjemného, nenápadnou slizkost. Příchodem Putina získává Berezovskij protihráče a režie tento duel exponuje v souladu s textem, dramatický konflikt se stupňuje tím, jak Berezovskij zvolna chápe, že instaloval tvrdého sólo hráče a ne poslušnou loutku, a marně se snaží ho sesadit.      

Po přestávce je dění sevřenější, vyhrocenější, inscenace získává rytmus. Putin se vybarvuje, sídlí v jakési zemljance, vypolstrovaném krytu, který je jako bazén vyhloubený v přední části jeviště. Už není nejistý ani prkenný, získal převahu a ví to. A Berezovskij ztrácí nejenom moc, ale i suverenitu, musí opustit Rusko a usídlí se v jižní Francii, z manipulátora se před zraky diváků proměňuje v plačtivou, fňukající a sentimentální trosku toužící po domovině a odvolávající se na spravedlnost, na kterou předtím cynicky kašlal. Tomáš Šulaj tenhle pohled do ruské duše zprostředkovává přesvědčivě a postupně jeho Berezovskij získává tragigroteskní rozměr.

Na Morganově hře je příznačné i to, že v ní ženské postavy fungují spíš okrajově, jako stafáž, a to je další výpověď o světě ruské společnosti, kterou ovládají výhradně muži. Je tu sice Berezovského matka, žena, dcery a milenka, Jelcinova dcera, ale všechny jsou pro něj nedůležité, pouze mají sehrát roli, kterou on potřebuje. Inscenátoři aspoň udělali z odvážného moderátora v Berezovského televizi ženu, ta jediná se nebojí říct veřejně pravdu o havárii jaderné ponorky Kursk.

Peter Morgan z velké části fabuluje, ostatně jeho hra není žádné dokudrama, jenže má smysl pro absurditu a umí napsat situace, které jsou mrazivé i vtipné. Brněnská inscenace ukazuje postsovětské obludárium bez pardonu a připomíná i to, že zlodějské metody ruských oligarchů mají svůj základ v amorálnosti předchozího režimu. A že tito pánové jsou zodpovědní za dnešní stav, kdy Rusku vládne nevypočitatelný diktátor, který ohrožuje celý svět. Český divák si v Berezovském, Abramovičovi a jiných šíbrech jistě bez problému najde domácí paralely, které jsou sice krotší, ale rozkrádání jim šlo také výborně. Každopádně platí, co prohlásil překladatel Žantovský, Morgan Putina demytizuje a skládá příběh o géniovi průměrnosti, který jasně říká, že Rusko se nestalo obětí temného vizionáře, ale v chaosu postkomunistických devadesátých let nabídlo výtah k moci malému zlodějíčkovi bez morálních zábran.