Nepietně režisérka postupovala i tentokrát. Děj již téměř osmdesát let starého textu se rozhodla posunout do současnosti a soustředila se na aktualizaci vztahů hlavních hrdinů, vyhrocených během nečekané návštěvy osamělé Blanche u mladší sestry Stelly a jejího manžela Stanleyho Kowalského. Davidová zvolila i zatím nejnovější překlad Ester Žantovské a inscenaci oprostila od jižanského koloritu. Za tímto účelem z textu vypustila epizodní postavy bodrých bělošských i černošských sousedů či Mexikánů, které v dramatu napomáhají především barvitému líčení specifického prostředí americké společnosti konce čtyřicátých let minulého století.

Život poblíž skládky

Že nepůjde o staromódní retro inscenaci odkazující k reáliím doby vzniku, stvrzuje i její výtvarný koncept, pod nímž je podepsaná Eva Zezula. Ta chudou předměstskou čtvrť v New Orleans vyměnila za industriální prostředí kdesi poblíž průmyslové skládky. K němu pak v momentě úvodního příjezdu Blanche odkazuje i hlasitý rachot zpracování odpadu, který se prolne s drsnými hardcore tóny autora hudby Ivana Achera. Jeho skladby se ovšem neomezují jen na tento žánr. Volba dalších motivů sleduje proměňující se nálady, takže se dočkáme i romantických, či dokonce dramatických melodií.

Domov manželů Kowalských pak výtvarnice stvořila ze tří různě širokých a průchozích kontejnerových buněk. Skrze jejich průřez divák nahlíží jak do ložnice s ledabyle pohozenou matrací, tak do stísněného obývacího pokoje či malé koupelny. Šedé zvlněné plechové stěny i jednoduché vybavení nuzného bytu souznějí s nekomplikovaností vztahu Kowalských, jejichž primitivní život je až do příjezdu Blanche omezený jen na práci, základní životní potřeby a sexuální pudy. Všednost sem vnášejí i kontrastně žluté výstražné pracovní oděvy Stanleyho a jeho kumpánů. Ač na sebe všichni strhávají pozornost, zůstávají jen uniformním davem bez názoru.

Také kostýmy Stelly prozrazují, že už s cizím prostředím splynula. Její vyzývavé šaty v černo-žluté kombinaci jako by navenek vysílaly signály o vosí agresivitě vítězící nad ženskou jemností. To koresponduje s režijním posunem v pojetí hrdinky, jejíž submisivitu tvůrci nahradili sexuální nenasytností, s níž slepě vzhlíží k neomalenému samci Stanleymu. Jistou dávku sesterského soucitu ale ve Stelle aspoň nakrátko vzbudí právě Blanche, čehož se herečka Jitka Hlaváčová zhostila s něžnou civilností a vhodně poukázala na potlačenou křehkost své hrdinky.

A přesně do tohoto prostředí vstupuje Blanche, jejíž komplikovaný charakter zcela mimořádně uchopila herečka Pavlína Hejcmanová. V jejím podání se hrdinka – vymykající se již svými extravagantními módními kreacemi – velmi záhy mění ze sebejisté femme fatale v alkoholičku, erotomanku a psychicky nevyrovnanou osobnost. Rozpolcenost herečka ztvárňuje v ostrých střizích a i během kratší promluvy osciluje mezi odlišnými polohami. Střídá psychologizující herectví vstřícné intonace a expresivní afekt úsečných, až hystericky zabarvených vět směřovaných přímo do publika. Hejcmanová Blanche dlouho staví do pozice manipulátorky, která si pohrává se svým okolím a buduje falešný obraz své minulosti. Což se ale postupně odhalí jako její nutná obrana před světem, jenž jí přinesl nejedno utrpení (náročná péče o umírající rodinné příslušníky i dům, nevydařené manželství s homosexuálem, neoptimální vztahy s muži, útěk k prostituci…) a v němž zároveň přišla o veškeré jistoty. Odstup – zjevně z obavy ze zklamání – si Blanche raději drží i v rámci milostného sbližování se Stanleyho kolegou Mitchem, kterého Zdeněk Trčálek ztvárnil coby starého mládence s bříškem, zaneprázdněného péčí o nemocnou matku. Jeho místy sympatické a až naivně roztomilé vzplanutí rázně vyhasne v okamžiku, kdy je prozrazena minulost Blanche, která nesouzní s maloměstskou představou o ideální partnerce. Jeho zbabělá neobhajoba vztahu bere hrdince poslední naději a následně ji mění až ve fyzickou trosku.

Temnota a beznadějnost

Nekonečně prodlužovaná několikaměsíční rodinná návštěva přerůstající v Blanchino parazitování vyprovokuje k činu Stanleyho. Jiří Hejcman svým přísným výrazem, drsnou intonací i neomalenou hrubostí mění Stanleyho v zákeřného soupeře, který Blanche nepokrytě ubližuje nejen pomluvami, ale nakonec ji – aby dokázal i svou fyzickou převahu – i zneužije. Scéna znásilnění je jedním z vrcholů inscenace. Opakované pomalé zmocňování se Blanche Stanleym je vystavěné jako stylizovaný, téměř tanečně pojatý výstup, na němž se podílela respektovaná choreografka Linda Caridad Fernandez Saez. Jeho nepopisnost dává o to víc vyniknout brutalitě a odpornosti situace i totálnímu ponížení Blanche, která nadobro ztrácí kontakt s realitou.

Ve strhujícím závěru jejího odjezdu do psychiatrické léčebny, který nabízí dojetí i katarzi, se rodinné drama stává přesným odrazem nemocné společnosti zbavené mravních zábran. Společnosti, která bohužel stojí na násilí a toxických vztazích, manipulaci, předstírání a lžích, s nimiž se denně jako s něčím zcela samozřejmým setkáváme mimo jiné také v médiích, reklamách, ale i na sociálních sítích.

Ačkoli inscenace Anny Davidové působí ve svém vyznění velmi temně, ba téměř beznadějně, přináší díky své intenzitě a autenticitě zachycení lidských bolestí hluboké lidské poselství o potřebě porozumění a soucitu se zranitelnými, nonkonformními jedinci. Poselství, které jednoznačně strhává diváky. A tentokrát nejen ty z řad divadelních odborníků!