Neohraničené chvění zjitřené mysli

Paní Dallowayová vyšla před sto lety v roce 1925. Týž rok vydala Virginia Woolf esej-manifest Moderní próza. Krom kritiky autorů-realistů (říká jim „materialisté“) a obrany modernistů („spiritualistů“) předložila výklad své „metody“. Autory vyzývala k průzkumu obyčejné mysli za všedního dne. Soustředěným pozorováním teprve tehdy zahlédnou, nakolik je prostupována neohraničeným množstvím vjemů proudících jako „nepřetržitá sprška nesčetných atomů“. Stručněji metodu zformulovala v Paní Dallowayové vnitřním hlasem Clarissy: „Vším projížděla jako nůž; zároveň zůstávala vně, pouze přihlížela.“ Jinde svou techniku popisovala jako „tunelování“, jímž za každou postavou „hloubila krásnou jeskyni“. Důsledkem je prorůstání časových i prostorových rovin, jež pozbývají svá ohraničení. Vnitřek se prolamuje vnějškem, jejich dělení mizí, i když napětí zůstává.

V Paní Dallowayové technika splétání a zmnožování perspektiv a hlasů, časů i prostorů uvolňuje koncentrované prožívání světa. Princip vepsaný do neohraničeného proudu asociativního vědomí rozechvělé mysli rozevírá prostor sdílení světa naléhavě se obracejícího ke čtenáři a jeho zakoušení. Woolf toho dociluje konstrukcí dvou narativních pohybů. Prvním je lineární příběh červnového dne naplněného událostmi ukrajovanými „časem odsouhlaseným v Greenwich“. Do něj vplétá pohyb daleko důsažnější, jímž vypráví příběh vnímání. Pohyb vnitřních hlasů, jejich odboček, asociací, vzpomínek zaplavuje plán první. Dva pohyby v jednom: tah po přímce a tah podél a mimo ni. Splétání vyvolává pnutí, meziprostor intenzivní zkušenosti. Takto dává Woolf čtenáři nikoli zprávu o světě a vnitřních pochodech postav, ale možnost spoluobjevovat a spoluprožívat svět v jeho nesčetných vrstvách. V doteku se světem spočívá autorčina aktuálnost a političnost, která nemá nic společného s političností prvoplánovou. Politickým polem je zde samo vnímání – to poslední, co zbývá, to první, co čelí útokům „brutality plakátů“ (v inscenaci nahrazeno aktuálnějšími billboardy).

Okraje přítomnosti

Konfigurace Paní Dallowayové je pro inscenaci Divadla Na zábradlí důležitá. Naznačovala to již předpremiérová vyjádření autorek. Vedle fenoménu neviditelných žen, strachu z času a vratkého světa zmiňovaly téma pozornosti. Kompozice Paní Dallowayové podle slov Anny Klimešové ovlivnila práci s herci i diváckou percepcí. Svět inscenace se má svými simultánními dějovými liniemi neohraničeně rozpínat a prodlužovat mimo čas a prostor divadelního sálu.

Nejzřetelněji se autorský záměr projevuje v práci se scénickým prostorem. Ten tvoří v popředí usazený, chladně bílý pokoj domu se dvěma francouzskými okny, nad nimiž je instalována do pozadí ubíhající, vyvýšená terasa – meziprostor mezi předním a zadním plánem. Pozadí dominuje do nekonečna vrůstající jeviště ze všech stran pohlcující monumentální masiv. Jeho povrch prorostlý vlákny různé síly rozhýbává neohraničený proud možných asociací, jež se mohou svobodně rozbíhat v závislosti na osvětlení či situaci všemi směry (soumračná obloha, horské štíty, vodopády, útesy, „tělo, z něhož zbyla jen nervová vlákna jako závoj na skalisku“, mohutný mramor rodinné hrobky…).

Prostor jeviště zmnožuje Klimešová jeho prolamováním do hlediště a foyer. Specifickou roli hraje obrazovka zavěšená u levého portálu. Promítají se na ni různé obrazy (květiny, detaily rukou, tváří apod.), v závěru pak přenáší útěk dcery paní Dallowayové (Magdaléna Sidonová) Elizabeth (Anna Kameníková) z domu, z divadla. Jednotlivé plány pulzují a prolínají se s různou intenzitou. Náhle zaujme nebo rozostří pozornost na terasu usazený, nepřítomný pohled paní Dallowayové nebo detail paže na obrazovce. Hloubkovou montáž doplňuje zmnožování postav (Peter Walsh je zdvojen Jiřím Vyorálkem a Davidem Petrželkou: minulost i přítomnost se slévají). Paralelní pohyby mísení, hloubení a změlčování času a prostoru nás připoutávají k okrajům, mizejícím hranám přítomnosti.

Hloubení a změlčování je typické i pro Virginii Woolf. Děje se převážně v rozlehlé hloubce vnitřních ponorů postav, které jen občas jednají. To je pro divadlo podstatné. Stejně jako je podstatné, že introspekce nejsou jen informací o psychickém stavu, ale prožitkem vnímání. Transfigurace autorčina světa jako by se v tomto bodě v inscenaci měnila v jeho rekonstrukci. Vnitřní monology jako by se stávaly výpověďmi, jež informují. To, co se daří beze zbytku v práci s prostorem – zakoušení sdíleného prostoru scénickým jazykem –, se tímto postupem ztenčuje. Pokud to má záměrně vzbuzovat kolísavou rovnováhu mezi hloubkou a mělkostí, pak jde o cestu velmi riskantní.

Pokusy o ztišení

Skrze Woolf prostupuje s mocným přispěním herců zpráva o stavu světa. Shrnuta je v monologu-zvěstování Septima Smithe, trpícího tím, čemu „knězi vědy“ říkají šílenství, obživy pana Bradshawa (v inscenaci zní z reproduktorů jeho současná modifikace) a jiných věrozvěstů péče o zdraví a tzv. wellbeingu. Septimus – hypersenzitivní univerzální mysl, jež nemůže zavřít oči (vtipně, děsivě i tragicky působí nalepené oči na víčkách Miloslava Königa) – káže: „Člověk nemůže přivádět děti do takového světa…“ Do porouchaného prostoru přichází Paní Kilmanová (Anežka Kubátová), aby nabídla záchranu. Hovoří o kanadském hudebníku Pierru Tremblayovi a jeho zvukové meditaci „Attempts at Stillness“ (Pokusy o ztišení), jíž vyjádřil svůj postoj k současnému percepčnímu chaosu (asi jen diváci v první řadě si povšimli mikronápisu na triku Petera Walshe „Victory over chaos“). Cestu z jeho spárů vidí v tom, co se nazývá mindfulness – všímavost. Je to návrat ke světu vnímání, v němž může znít s naivní radostí i nostalgií, upřímně i ironicky duet Felicita. Šťastní lidé v neklidné době, běžte a vnímejte. Protože než dozněla tato věta, cosi se stalo…