Dramatik, režisér a absolvent Katedry činoherního divadla DAMU na sebe upozornil již na škole, kdy získal Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za své výborné studijní výsledky a za úspěchy svých her (například jeho absolventská inscenace Mayenburgova Chladného dítěte posbírala hned několik ocenění na divadelním festivalu Danail Chirpansky International Student Theater Festival v Bulharsku).

Trojnásobný držitel Ceny Evalda Schorma a Ceny Divadelní kritiky za talent roku 2023 nyní podruhé vstoupil do královéhradeckého Studia Beseda (zdejším debutem byla inscenace jeho hry Vyhubyt zabývající se otázkou bytové krize – pozn. aut.), aby v autorské režii uvedl svůj nejnovější text, a to „young adult“ kriminálku z česko-německého pohraničí, která se snaží upozornit na aktuální témata sužující naše nejchudší regiony. V tomto konkrétním případě jde o severozápadní Čechy, odkud dramatik pochází.

Slučitelné díly nás zavádějí ke třem spolužákům z odborného učiliště – Savovi (Vojtěch Říha), Paznehtovi (Martin Klapil) a Kochymu (Petr Kult), kteří mají praxi v autoservisu. Zde se nejen zdokonalují ve svých školních dovednostech, ale především v byznysu s prodejem kradených aut na náhradní díly. Středobodem scény Jakuba Perutha je proto opravdový automobil trefně charakterizující prostředí, v němž se postavy pohybují.

Úvodní scéna, kdy se nad usmrceným tělem učně Sava střetávají ředitel učiliště (Jiří Zapletal) a vyšetřovatelka (Natálie Holíková), naznačuje, že děj se bude odvíjet retrospektivní formou, tzv. rekonstrukcí případu, při níž by mělo dojít k odhalení pachatele.

Rálišův nejnovější text, který vznikl v rámci mezinárodního projektu pražského IDU Drama Revival, jenž podporuje vznik a šíření současné dramatiky, není dvakrát hutný na dialogy, což ovšem logicky pramení ze zasazení děje do prostředí sociálně vyloučených oblastí. Pro postavy je signifikantní jednoduchá vulgární mluva, jazyk obsahující četné anglicismy, postavy zároveň používají ke komunikaci sociální sítě i v těch nejbizarnějších situacích, do nichž se dostávají.

Trojice mladíků se snaží vyprázdněnost svých životů saturovat především alkoholem a drogami, přičemž z jejich jednání silně vystupují témata problematických rodinných vztahů a především absence sociální empatie, jež se projevuje i v jednání mezi samotným trojlístkem – spíše než přáteli je lze nazvat spojenci. Příběhem prostupuje vznikající něžný milostný vztah mezi Savem a gymnazistkou Gitou (Štěpánka Todorová), díky němuž můžeme hlouběji nahlédnout do niter obou postav, snad jediných slučitelných dílů celého příběhu, nicméně všudypřítomný marast nekompromisně spláchne jakýkoli náznak vyhlídky na jejich šťastný život.

Obsazení nejmladších členů souboru byla dobrá volba. Říha, Klapil a Kult jsou dobře fyzicky disponovaní, zvládají rychlé střihy a inscenace se tak zejména díky nim od začátku řítí vpřed doslova závratným tempem. Spolu s představitelkou Gity Štěpánkou Todorovou si s lehkostí přepinkávají repliky a pohrávají si s Rálišovým někdy velmi svérázným až nekorektním humorem. Některé situace pak mají doslova groteskně sitcomový nádech. Jde například o momenty při vykrádání auta či jízdě autem se „zachráněným“ mrtvým Gitiným králíčkem. Tvůrci by ovšem mohli ještě zapracovat na jevištní mluvě. Občas jim není zcela rozumět. Škoda, že se v poslední době tato výrazová složka na divadle tak podceňuje.

Ředitele učiliště a otce Gity ztvárnil Jiří Zapletal, který je ve hře, potažmo inscenaci nositelem tématu mezigeneračního konfliktu, i když Ráliš problematiku náročnější komunikace mezi otcem a dcerou pouze lehce nastiňuje. Zapletal ředitele pojímá jako tragikomickou figuru, která je na jednu stranu obětí své dobroty, na stranu druhou je místy směšná, nepřiměřeně zarputilá, egoistická, ale i milující. Herec všechny polohy uhraje s patřičným nadhledem a v závěru se navíc blýskne zdařile pointovaným monologem, v němž se obrací k Bohu, aby se v jeho druhé části tato promluva zvrtla v pravý opak. Bezpochyby jde o jeden z vrcholů inscenace, které bohužel v posledních dvaceti minutách doslova spadne onen pověstný řemen. V momentě, kdy se začne velmi podrobně probírat rekonstrukce samotné vraždy, inscenaci zaplaví doslovnost a lehkost se z ní vytrácí. Vyšetřovatelce jsou zbytečně do detailu dovysvětlovány veškeré podrobnosti, jež vedly k vraždě hlavního hrdiny. Mimochodem, jakkoli jde o závažné téma, poněkud zbytně v inscenaci vyhlíží i scéna odkazující na střelbu ve školách.

Hovořil-li jsem o trefném obsazení, za šťastnou volbu lze označit angažmá hudebníků Iva Sedláčka a Dana Kranicha. Oceňuji symbiózu hudební a textové stránky jejich místy specificky poetických songů, navíc zdařile interpretovaných herci. V inscenaci písně zpívané na half playback nepůsobí cizorodě, tvoří její nedílnou součást.

Spousta divadelních pamětníků si při sledování představení možná vzpomene na slavnou vlnu coolness dramatiky, která česká divadla zasáhla ke konci devadesátých let minulého století (viz například hra Jiřího Pokorného Odpočívej v pokoji, oceněná v roce 1998 v Dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka). V mnoha aspektech lze podobné úvahy chápat. Slučitelné díly nejsou v tomto směru zcela originální, v rozličných variacích jsme podobné hry již viděli, nicméně velkou přidanou hodnotou zůstává fakt, že se mladá generace tvůrců snaží podchycovat současné problémy společnosti a upozorňovat na ně. Dvojnásobně tuto snahu kvituji v regionálních divadlech, kde se to v současné době, až na několik čestných výjimek, jako je například právě Klicperovo divadlo, Horácké divadlo Jihlava, Jihočeské divadlo či ústecké Činoherní studio, hemží převážně méně či více podbízivými komediemi.