O temnotě v lidské duši
Jana Machalická
Shodou okolností se na domácích jevištích objevily dvě inscenace, které mají společné zkoumání toho, co vyvolává v lidech temnotu. Obě vycházejí ze stavu lidské psychiky, která je dlouhá léta vystavena tlaku v podobě cíleného trápení a systematického zašlapávání sebevědomí. Spojení mezi dramatizací románu Na Větrné hůrce Emily Brontë a Nebesy současné britské dramatičky Lucy Kirkwood je možná jen pocitové, protože i žánrově a vyzněním jde o rozdílné kusy, ale temnota, která se zmocňuje lidského srdce a nelze se jí ubránit, je v obou dílech silně přítomná.
Na větrné hůrce Jakub Šmíd, který režíroval dramatizaci Větrné hůrky v činohře plzeňského divadla J. K. Tyla, je režisér s mimořádným výtvarným cítěním, jeho styl je výrazně vizuální, opírá se také o dokonalý světelný design a hudbu, invenčně střídá žánrové polohy a zároveň umí přesně vystavět a herecky naplnit mizanscénu. To vše má nejspíš původ i v tom, že vystudoval herectví na JAMU a režii na FAMU. Šmíd, který má mimo jiné za sebou působení na studiové scéně D21 a v kladenském Lampionu, se v posledních letech etabluje v kamenných divadlech a má za sebou sérii úspěšných režií, kterou zahájil před dvěma lety v Laterně magice inscenací Nezvalovy poemy Valérie a týden divů, následovala Médea v NDM, Vlastenci v ND Brno...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty
