Tanec v černější, než je černá
Jana Bohutínská
Premiéra souboru současného tance 420PEOPLE Moment in Time choreografky Sylvy Šafkové je příležitostí zamyslet se, jakou stopu tato umělkyně pestrého školení a různorodé pohybové a choreografické praxe v nynějším tuzemském tanečním světě zatím vyšlápla. Nově zkoumá na jevišti fenomén času a pohlcujících černých děr.

Moment in Time je její třetí premiérou na velkém jevišti, kterou v souboru 420PEOPLE připravila, následuje po inscenacích INspiraCe (premiéra 2021) a Heart of Noise (premiéra 2023). Mezitím vytvořila v komorním Studiu Maiselovka duet Why Things Go Wrong (premiéra 2023). A ještě před první jevištní spoluprací vznikl v roce 2020 v její choreografii se 420PEOPLE i film v žánru „dance for camera“ nazvaný Through Glass, a to v tandemu s režisérem Markem Partyšem.
Jestli skrze její dosavadní praxi něco sleduji, je to potřeba a odvaha zkoumat, experimentovat, vstupovat do nových prostředí, jiných témat a ohledávat je, vztahovat se k nim, subtilně riskovat, učit se – neulpívat a jít zase dál. Studovala nejen na tanečních konzervatořích v Česku, ale také v Lausanne ve škole francouzského choreografa Maurice Béjarta, ve Švýcarsku pak tančila. Taneční a tvůrčí zkušenost má z pražského Národního divadla, z německojazyčné oblasti i z Izraele. Tam také v roce 2024 nastudovala choreografii Why Things Go Wrong, a to s izraelskou Fresco Dance Company. Z duetu se v Izraeli stal kus pro šest tanečnic a tanečníků a bylo by skvělé, leč prakticky zřejmě utopické, kdyby tamní verzi mohlo vidět i české publikum. Spolupráce ji stále pojí i s holandskou choreografkou Nanine Linning. A nyní je, trochu překvapivě, Sylva Šafková také součástí dramaturgické rady divadla Ponec, v němž vloni proběhl personální rozkol, který rozštěpil pražskou taneční scénu – a rána se ještě nezajizvila.
V INspiraCi, když zůstanu u děl pro větší jeviště, spolupracovala s Orchestrem BERG a se skladatelem Tomášem Reindlem se odpíchla od skladby In C amerického minimalisty Terryho Rileyho a jeho specifického přístupu ke skladbě – jako vodítku, které může každý, kdo se hraní ujme, improvizačně rozvíjet. Pro Heart of Noise ji zaujal manifest futurismu z roku 1913 od italského hudebníka a malíře Luigiho Russola a začala pracovat s textem na jevišti, s voiceoverem ve spolupráci s manželem, právníkem Jiřím Šafkou. Literární inspiraci, knihu Assholes: a Theory od Aarona Jamese, vyzkoušela ve Why Things Go Wrong.
V novince Moment in Time prohloubila spolupráci s Jiřím Šafkou, který je podepsán i pod dramaturgií a spolupodepsán pod scénografií a kostýmy. V nové inscenaci se choreografka věnuje fenoménu černých děr a času. Jestliže jejím zájmem byl – vedle umění tanečnic a tanečníků – nejdřív celý orchestr, pak spolu s manifestem futuristický hudební nástroj intonarumori, tentokrát je to barva: nejčernější černá Musou Black, která pohlcuje až 99,4 % viditelného světla. Možná je za tím i Šafkové vztah k výtvarnému umění.
Musou Black box jako scénografický prvek na jevišti (polopaticky řečeno je to jakási velká krabice bez jedné stěny) umožňuje pracovat s větším kontrastem černě a světla a dosáhnout atmosféry hloubky, větší plasticity těl na černém pozadí, jakou známe třeba z barokní malby. Je to pokus, jak na jevišti naznačit fascinující fenomén černé díry, jejíž gravitace pohltí vše – částici, záření, a tedy i světlo. A svým způsobem zruší čas, který se v kritické blízkosti černé díry (na horizontu událostí, kde už není z černé díry návratu) pro vnějšího pozorovatele zastaví.

Vzít si za kruciální bod tvorby čas znamená ponořit se do komplexity možných tematických vrstev a vtáhnout do ní i publikum, riskovat úspěch i vylámání si zubů banalitou. Lze se pustit do hluboké fyziky a filozofie, pro kterou existuje ve vztahu k času bohatá dějinná linka až k počátkům zapsaného předsokratovského myšlení či, například, do dlouhého vývoje asijských tradic. Nebo je možné jít po čase více prakticky, vydat se za fenoménem času v každodenním životě, v subjektivním prožívání, kdy vnímání času proměňují smysly, emoce, vztah k dané události. Soudě podle textu, který je jako voiceover součástí inscenace (není nijak objevný), bylo snahou tvůrců různá hlediska propojit. Jako by se pokoušeli černou díru uzemnit, snést na zem a do lidské zkušenosti. Vždyť i tanec připomínající levitaci v boxu černějším než černém je jen jedním prvkem choreografie. Čas a prostor choreografka zkoumá různorodě tím, že ukazuje části těl, které vystupují ze tmy skrze zavěšené pruhy látky, tanečnice a tanečníci se z temnoty vynořují a zase do ní mizejí, tančí na podlaze, na pevné půdě pod nohama, architektonický prvek na jevišti jim ale umožňuje k tanci využít i vertikálu jeviště, tančit ve výši, obcházet, vracet se. Tentokrát tančí Eliška Hulínská, Francesca Amy Amante, Filip Staněk a Viktor Konvalinka.
Není banální vyzdvihnout, že Sylvu Šafkovou zajímá tanec v jeho fyzikalitě, pohyb lidské bytosti v její síle, ve flow, v křehkosti, ve stoji, skoku i pádu, v rotaci, záklonu, v samotě i spojení s ostatními, v uhlazenosti i živočišnosti. To je cenný „moment in time“ její choreografické práce, který považuji také za sílu tance v současném světě, světě, jehož součástí je virtualita, odtělesnění a bující prázdnota slov.
Jak naznačuje citát spisovatele a hudebního skladatele Paula Bowlese v letáčku k inscenaci – kolikrát vlastně určité výrazné momenty v čase ještě zažijeme? Kolik úplňků nám ještě zbývá a kolik tance – dodávám –, na který nezapomeneme do druhého dne? Inscenace Moment in Time svá těžká témata nakousla. Může zafungovat jako dveře otevřené k individuálním úvahám o vlastní vtělené existenci a její časovosti. Nebo jako cesta k pochopení, že ani ta nejčernější černá nedokáže světlo pohltit beze zbytku.