Legenda z Erinu je po Kunálových očích z roku 1908 druhou operou, pro kterou si Ostrčil vybral a sám pro libreto upravil dílo Julia Zeyera. Ten propojil svým obrazotvorným jazykem s archaickým patosem, obřadností, bohatými metaforami a symbolikou dva keltské mýty. Dcera krále v mystickém pohanském irském Erinu Grania je zaslíbena starému králi Fénů Finnovi, ale miluje válečníka z jeho družiny Dermata a vzepře se otcově vůli. Finnova láska se promění v žárlivou nenávist a jeho dar uzdravovat se mění v kletbu. S tímto příběhem se prolíná druhá vrstva spjatá s postavou dalšího muže z Finnovy družiny, Midaka, který hledá vraha svého otce a upíná se k pomstě. Tyto dějové linie tvoří základní osu, nad kterou Ostrčil exponuje psychologická dramata s vnitřními dilematy jednotlivých aktérů. Hlavními tématy jsou láska, zrada, neschopnost odpuštění a pomsta, které vyústí v tragédii všech hlavních postav.

Legenda z Erinu, zasazená do pohanského Irska 3. století, je svým ukotvením v mýtech operou, která souzní s režijním rukopisem Jiřího Heřmana. Se svým týmem spolupracovníků vytvořil v Legendě z Erinu obřadně působivý „přepis“ mýtického příběhu. Základem  je vizuálně vytříbená scéna Dragana Stojčevského založená na symbolice kruhu a vody s magickým svícením Daniela Tesaře inspirovaným irskou mohylou Newgrange, kam pouze jednou za rok během slunovratu na několik minut pronikne sluneční paprsek. Nechybějí pro Heřmana typické, až nadužívané, postavy spoře oděných tanečníků, kteří v choreografii Jana Kodeta dotvářejí scénu a atmosféru včetně malých irských harf. Videoprojekce Natálie Portíkové a Jakuba Žanony navodily nejen obrazy krásné irské krajiny, ale sugestivně rozpohybovaly i stádo koní v drapérii. Jinak se Heřman věrně držel situací, včetně ilustrace úvodního Kormakova vyprávění, jak Finn získal od bílého ptáka proměněného v dívku, symbolu duchovní síly božského principu ve spojení s pozemským světem, čarovnou uzdravovací moc, takže vlastní příběh byl z inscenace srozumitelný.

Bylo zřejmé, že Robert Jindra věnoval znovuobjevování prokomponované opery se symfonicky pojatým a velmi exponovaným orchestrem velkou péči. Postihl hlavně dramatickou intenzitu, bouřlivost, až expresionistickou vypjatost Ostrčilovy partitury. Méně přesvědčivý byl kontrast lyrických, intimnějších míst a plasticita barev orchestru i pěveckého výrazu.

Středobodem konfliktu se postupně stane Granie, o kterou soupeří tři muži. Alžbětě Poláčkové se dařilo postihnout tklivé chvíle její tesknoty a zasněnosti. V dramatičtějších, emocionálně expresivních místech však občas narážela na limity svého sopránu.

Třebaže je šestice mužů v libretu i v partituře vykreslena velmi ostře, jednotliví sólisté jejich charakteristiky při premiéře zatím jen naznačili: František Zahradníček byl vznešeným králem Erinu Kormakem, milujícím otce Granie, ale jeho nostalgické vyprávění dávného Finnnova příběhu upadalo do jednotvárnosti. Výrazněji se neprosadil ani Lukáš Bařák, druid Dara, který zapisuje Kormakovo vyprávění a prozradí účinky bylin Granii, která jimi pak uspí svatební hosty, aby mohla uprchnout s milovaným Dermatem. V této vypjaté tenorové roli se hlavně pěvecky se prosadil Peter Berger, včetně vášnivého milostného vyznání a touhy po vzájemném odpuštění. Jiří Brückler, pomstou, jidášskými zradami i láskou ke Granii hnaný Midak, aniž mu triumf odplaty na konci přinesl vnitřní klid, působil až příliš uhlazeně. Přitom mu Ostrčil napsal part plný bouřlivé nenávisti. Americký basista Seth Carico, s vynikající češtinou, ztvárnil spíše herecky než pěvecky Finna jako autoritu, rozhodného hrdinu, kterého odmítnutí Granie a zrada Dermata vedou k tak divoké žárlivosti, že se zpronevěří uzdravující moci svých rukou, zešílí a dostane se mu opovržení od vlastního syna Ossiana. Tato menší role se pro mě v podání Svatopluka Sema stala nejvýraznějším výkonem premiéry hlavně díky tomu, jak v melodické lince plasticky modeloval deklamací, dynamikou a frázováním význam textu.

Ostrčilův operní odkaz nejspíš nedosáhne významu, jaký má tvorba Leoše Janáčka, jeho souputníka. Nicméně uvedení Legendy z Erinu považuji za záslužný počin Národního divadla, podobně jako před deseti lety uvedení Pádu Arkuna Zdeňka Fibicha. Národní divadlo tím naplňuje roli, kterou v české kultuře má a k níž patří uvádění a znovuobjevování oper nad rámec ikonické trojice Smetana – Dvořák – Janáček. Snaží se tak dohnat naše další scény – v Liberci nedávno uvedli Burianovu Maryšu a kdysi také Foersterovu Evu, v Ostravě dokonce Hábovu šestinotónovou operu Přijď Království Tvé nebo komickou operu Jaroslava Křičky Bílý pán, aneb těžko se dnes duchům straší. Když se Národní divadlo v minulých sezonách tak intenzivně věnovalo (s podporou německého grantu) hudebně dramatickým dílům především tzv. terezínských autorů zahrnutým pod motto Musica non grata, věřme, že se ještě s větším zaujetím zaměří i na české skladatele. Mezi jejich operami je co objevovat.