Skupinka diváků, nejprve usazená v kavárně přiléhající k Činohernímu klubu, hodinku putuje společně s průvodcem Václavem Šandou, event. Jakubem Burýškem nejen v útrobami divadla, ale také celou ulicí Ve Smečkách a okolím…

S nadhledem, ale i notnou dávnou znalostí z historie a současnosti, vytvořili Zhyrov a  Macharčíková scénář, využívající nejrůznějších vtipných, ale i chmurných momentů z historie dávné i nedávné.  A na hercích je vidět, jak rádi přijali výzvu svobodně si zablbnout a vlastně i více poznat místo, kde patrně tráví nejvíce času… I když je to pro ně patrně dosti náročné – zatímco tento experimentální projekt s prvky site-specific probíhá vždy od pěti hodin, večer od půl osmé se hraje běžný repertoár. V celém projektu se prolínají dvě základní linie – historie a současnost místa a jeho genius loci, a herecký osud/život se zdánlivými bonusy, ale i nelehkou situací hereckého klanu, který (jak většina z nás ví), se z pouhého divadelního platu jen těžko uživí, a tak hledají uplatnění nejrůznější (nechybí ovšem nadsázka, glosující vtipně klišovité předsudky vůči „komediantům“). 

Celý projekt začíná situací, kdy jsou herci postaveni před nutnost improvizovat a zaskakovat za nepřítomné, ale Jakub Burýšek ukáže, že zvládne všechno. Vždyť, jak říká -hrál už i psa a transku ????, proč si tedy nezahrát třeba první českou architektku Miladu Petříkovou-Pavlíkovou, která dům projektovala… Společně s průvodcem Václavem Šandou  zvládnou nejprve kavárenský úvod, který se dotýká nejen historie zdejší budovy, dlouhé historie Smeček  (existují prý už od 14.století), ale i současné situace Činoherního klubu v sevření erotických klubů, a herců samotných. Poté se naše skupinka spolu s nimi vydává přes dvorek, kde je prý pravidelně častuje přívalem neslušných slov zdejší obyvatelka (tentokrát ale mlčela), do zkušebny. Údajně se tu připravuje premiéra hry Ladislava Smočka Piknik, (symbolicky je tak vzdána pocta hře, která zahajovala v 60.letech slavnou éru Činoherního klubu). Nicméně, ve zkušebně narazíme pouze na Viktora Zavadila (ostatní se omluvili, protože natáčejí), a tak hercům nezbude, než si vypůjčit statisty z publika (pozn. mrtvolu si zahrál kolega Jiří Landa). Sólo Viktora Zavadila v interakci s diváky pak dá nahlédnout do života herce, a zvláštních pravidel (ne)obsazování do filmu a seriálů…  Poté nás protáhnou po krkolomném schodišti dolů k divadelnímu sálu a nahoru k východu z divadla. Posléze průvodce zavede naši skupinku do skryté (normálně uzamčené) pasáže do Krakovské ulice, kde jsme svědky hlasitého rozčileného dialogu dvou animírek (při zkoušení prý tato scénka vzbuzovala rozruch mezi místními obyvateli). A na závěr putujeme až na rozhraní Smeček a Žitné ulice, a vystoupáme (či se svezeme výtahem) až na střechu Paláce Edison, odkud je úžasný pohled nejen na Smečky, ale na půl Prahy.  To vše doprovázeno závěrečnou choreografií účinkující company. Přístup na střechu, která je občas využívána k různým spíše soukromým oslavám, umožnily kontakty Dalibora Gondíka. Byl to zkrátka jedinečný zážitek, který tu lze zažít ještě pár dní… a pak možná až na jaře. Vše ovšem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ke vstupu do různých míst bylo třeba souhlasu VŠECH obyvatel jednotlivých domů, což – jak jistě tušíte – nebývá snadné dohodnout.

Je dobře, že Činoherní klub pokračuje ve své jedinečnosti, schopnosti propojit historii (během návštěvy kavárny i divadla jsou všudypřítomné portréty slavných osobností, které tudy prošly), ale zároveň nabídnout i mnohé další aktivity, nejen hostování umělců z různých částí Česka (30.10. to bude například inscenace Bečva Petra Michálka a jeho spolku Kam jdeš?), ale i scénická čtení, talk show Vasila Friedricha TRIALOG VE SMEČKÁCH, až po koncerty.