Manipulace, mimochodem, tematicky vstupuje i do nového románu Miřenky Čechové Co já? Co ty? V inscenaci Rukojmí se tvůrkyně dívají do oblasti domácího násilí a týrání, do temnoty světa vztahů, partnerských a kontextuálně i rodičů a dětí, poznamenaných psychickým násilím. Pro okolí často neviditelným, protože nezanechává na tělech těch, kteří jím trpí (v mnohem větší míře ženy od mužů, ale i naopak), modřiny, krvavé rány ani zlomeniny. Je typické chybějícími ranami, jak se poznamenává v programu k inscenaci. Děje se za zavřenými dveřmi, není však o nic méně destruktivní. A poznamenávám, aby to bylo fér, že ani já nejsem v tématu toxických vztahů jen divačkou, mám svou, zpracovanou, zkušenost.

Autorky volí formu jevištní koláže, která kombinuje pohyb a tanec na jevišti, výtvarné obrazy a autentické výpovědi o psychickém týrání, jež jsou jako nahrávky součástí zvukové stopy. Vyžaduje obrovskou odvahu sdílet natolik hluboce osobní a sebeodhalující příběhy. Chvění těla, chvění hlasu těsně předtím, než se přeživší možná rozpláče. Výsledkem je dojem určité formy disociace, kdy se hlas, popis událostí, jejich reflexe oddělí od těla na scéně. Jako by bylo nutné rozevřít tuhle trhlinu, aby se dalo o prožité hrůze, která ani odchodem ze vztahu nebere konce, vůbec nějak svědčit. Inscenace ale není jen temná. Příběhy tu spějí vlastně ke snesitelným vyústěním, tedy alespoň pro vnímání publika – k osobní statečnosti, k odchodům z příšerných vztahů, k hledání a najití funkčních, protože sebezáchovných, strategií přežití pro sebe a v některých případech i pro děti.

Dění na jevišti pracuje se skládáním obrazů. Dílek po dílku, od svatby k emancipaci. Na začátku má na sobě Adriana Štefaňáková bílé šaty a závoj, který je ovšem jen odrolovaným kusem kaligrafického papíru pevně přidělaným pod stropem. Nevěsta sedí na židli, sotva se může hnout, nad rámec drobných běžných pohybů. Pak symbolicky u židle podřízne dvě nohy a následuje pád.

V jejím pohybu se postupně rozvíjejí různorodé inspirace – tanec, snad jógová praxe, určitě bojová umění. Na inscenaci se podílel i mistr japonského meče Vladimír Hotovec. A právě japonský meč, stejně jako mixér a tvorba ručního papíru v inscenaci slouží jako velmi konkrétní symboly osobní transformace – aniž bych šla do podrobností a prozrazovala jednotlivé pointy.

To, že se popisy manipulativních vztahů ze záznamu často soustřeďují kolem těla, kolem fyzických projevů manipulace a týrání i jejich fyzických následků, může působit jako paradox svého druhu, když je psychické týrání přece tím, co není údajně na první pohled vidět. Jako třeba popisované nucení ejakulovat do hadříku, aby se neznečistila postel, u muže, který se ocitl na straně obětí, nebo vypadávání vlasů a nemocí rozvinutých u jedné z žen chronickým stresem. Fyzická performance na jevišti vyprávění uzemňuje, skrze tělo ho vrací do reality konkrétní, silné i křehké vtělené lidské bytosti. Zdá se mi, že Adriana Štefaňáková je skvělá volba, protože ve svém fyzickém typu i tanečním pohybu dokáže křehkost až zranitelnost se soustředěnou silou jemně skloubit.

Znovu se mi při představení vybaví dávný fyzický obraz – oči. Oči Kamily Velikovské, přeživší domácího násilí, jejíž případ se v Česku odehrál a hojně medializoval před lety. V jejím manželství šlo i o fyzické týrání. Po dvaceti letech týrání oběť svého tyrana, manžela, zastřelila. Nakonec za svůj čin prožila 3,5 roku ve vězení, a to z původních sedmi let, s nimiž odešla od soudu.

Co mě pokaždé překvapí, jsou situace, popisované i v inscenaci Rukojmí, kdy v neprospívání a utrpení podporuje oběti jejich okolí, třeba kvůli předsudečným náboženským přesvědčením a neživotnému hierarchickému pojetí partnerských vztahů. Něco jako – když ti nerozmlátil obličej, musíš to vydržet, pro děti! Jako by děti právě v děsivých vztazích dospělých netrpěly často ještě mnohem víc, než kdyby se rodina rozpadla. Vítej, 21. století...

Vyzdvihnout chci ještě jeden moment, který mi utkvěl. Jedno ze svědectví na záznamu sdílí zkušenost, že tím, co přineslo aha moment a otevřelo v manipulativním vztahu oči, bylo umělecké dílo. Je to konkrétní svědectví o tom, že umění má moc otevírat nové individuální perspektivy, posouvat hranice vnímání, navázat hluboký dialog se sebou samým, vyvézt člověka ze začarovaných kruhů racionalizací a zvrácených logik a dovést ho do výživných a nesnadno dosažitelných nevědomých míst, na něž je právě (často tak adorovaná) racionalita krátká. Umění umí nasvítit nejhlubší osobní pravdu u toho, kdo vnímá a kdo se umění otevře.