Deník Anny Frankové se stal předlohou pro mnoho divadelních i filmových zpracování. To operní vytvořil v letech 1968–1969 sovětský skladatel Grigorij Samujlovič Frid (1915–2012). Jeho monoopera o 21 scénách pro soprán představující Annu Frankovou a komorní orchestr byla poprvé uvedena (pouze koncertně) v roce 1972 v moskevském Domě skladatelů. Grigorij Frid patří ke generaci sovětských skladatelů, která vyrůstala ve stínu Dmitrije Šostakoviče. Jeho hudební jazyk se vyvíjel od neoklasicismu až po moderní idiom s využitím volné atonality, přesto však zůstal posluchačsky přístupný díky silné expresivitě a citu pro drama.

Z více než tří set stran deníku Anny Frankové Frid destiloval křehké předivo myšlenek a postřehů třináctileté dívky do hodinové kompozice s dominantní pěveckou linkou a citacemi dobové hudby. Ostatní lidé (rodiče, Peter, hlasy zvenčí) ožívají pouze prostřednictvím Annina vyprávění. Komorní orchestr hudebně dotváří podtexty introspektivního intimního dramatu od dívčí spontaneity přes duchovní zrání po přijetí tragického osudu. Důležitým kompozičním prostředkem je také ticho, když napětí dramaticky vypjatých scén „prodlužuje“ soustředění na klid. Střídají se lyrické scény (sny dopisy Petera) s nervními, rytmicky naléhavými (scény strachu, nebezpečných hluků) a závěr vyústí do vnitřní síly Anny s vírou v dobro a lidství, která tak velmi sugestivně kontrastuje s tragédií holocaustu, jehož obětí se i Anna stala.

Vnitřně pravdivá Anna Marie Šimůnkové

U nás byl Fridův Deník Anny Frankové uveden mnohokrát. Nejprve s ním dvakrát v Praze hostovaly zahraniční soubory. Do Státní opery Praha ho v roce 2001 přivezl trierský operní soubor. Strhující inscenace s americkou sopranistkou Kathryn Krasovecovou v režii  Heinze Lukase-Kindermanna se odehrávala na rozlehlém prostoru arény, která vznikla překrytím celého parteru Státní opery podlahou. Další, působivé provedení se objevilo v roce 2005 v rámci festivalu Tři kruhy. Deník Anny Frankové byl tehdy uveden ve Španělské synagoze a právě tento prostor dodal inscenaci s mladistvou Shoshanou Friedman a jejím jasně znějícím svěžím sopránem mimořádnou atmosféru.

První domácí nastudování v českém překladu Petra Štědroně brněnským Národním divadlem v Redutě v roce 2010 s premiérou ve výroční Den památky obětí holocaustu s vynikající Terezou Merklovou a v režii Heinze Lukase-Kindermanna bylo doprovázeno workshopy pro studenty, výstavou tvůrčí soutěže na téma Žijeme v barevném světě a konferencí o fenoménu holocaustu viděného očima dnešních mladých lidí. V prostoru brněnských Kounicových kolejí tuto Fridovu operu v roce 2015 pod vedením Rocca předvedl alternativní brněnský soubor Opera Povera. Dráždivou kombinaci s rozvernou taneční burleskou Kuchyňská revue Bohuslava Martinů zvolilo v roce 2017 Operní studio Praha s Anitou Jirovskou v roli Anny. V inscenaci pod názvem Anne, beze strachu hledět na nebe s inspirací kresbami dětí v Terezíně veselý svět dětských her a fantazie kontrastoval s válečnou realitou vnímanou očima dospívající Anne.

První předpremiéra Jihočeského divadla (vhodně v českém překladu) byla svěřena Marii Šimůnkové (alternuje s Ladou Bočkovou). Tato mladá sopranistka a stále ještě studentka operního zpěvu na HAMU u Yvony Škvárové s průrazným subretním sopránem má zatím zkušenosti pouze z menších rolí jako Mozartova Papagena v Kouzelné flétně (JČD) nebo Barbarina ve Figarově svatbě (pražské Národní divadlo).  Šimůnková zaslouží obdiv, jak tak náročnou roli zvládla, aniž by se z ní stala sentimentální ikona.

Pěvecky i herecky  je role Anny jako vypravěčky i pozorovatelky náročná z mnoha důvodů – nejen kvůli délce intonačně i rytmicky obtížného partu, který obsahuje na dva a půl tisíce slov. Pro ztvárnění proměny dítěte v dívku s rozsahem emocí od naivity po smířenou tragiku vyžaduje zkušenou sólistku s výrazově flexibilním sopránem, která se však musí vcítit do postavy třináctileté. V budějovické inscenaci je úloha navíc nesnadná i tím, že se sólistka pohybuje po prostoru půdy v bezprostřední blízkosti publika sedícího po obvodu. Ztrácí tak přímý kontakt s dirigentem, který stojí v rohu obklopený hráči orchestru v půlkruhu kolem něj. I v těchto podmínkách Marie Šimůnková soustředěností výrazu na vnitřní pravdivost Anny věrohodně zprostředkovala vývoj od trochu umíněné, ba svéhlavé holky, na jejíž duši se však nabaluje úzkost z osamění, po mladou ženu, která navzdory osudné určenosti žlutou hvězdou na kabátě bojuje o naději. 

Tomáš Ondřej Pilař jako režisér i autor scény, svícení a kostýmů zvolil dobový hyperrealismus (ovšem bez doslovné autenticity zadního traktu firmy Opekta v Amsterdamu, kde se rodina Frankových ukrývala). Diváci sedí po obvodu tmavého prostoru s nízkým stropem, který vyvolává autentický pocit stísněnosti. Anna a na konci tři gestapáci do něj vstupují dveřmi skříně, což je poněkud povrchní odkaz na skutečný úkryt Frankových za vchodem maskovaným regálem na pořadače, který se dal skrytě otevírat jako dveře. Uprostřed stojí ustlaná postel s malým stolkem vedle ní a papírovými ptáčky zavěšenými nad ní. Interiér dále tvoří dobová stojací lampa, kamna, rádio a křeslo, štafle, okno, stojan se smaltovaným lavorem, konvicí, mýdlem, ručníkem a voňavkou ve flakonu s rozprašovačem, během představení skutečně použitou. Odkaz na firmu, pro kterou pracoval otec Anny Frankové jako ředitel nizozemské pobočky a v jejímž amsterdamském skladu se rodina skrývala, připomněly krabice polepené (neautentickým) firemní štítkem Opekta. Působivý však byl moment, kdy jednu z krabic Anna otevřela a našla v nich sněženky, na které po jejím zatčení začnou padat sněhové vločky.

Vizuální hyperrealismus se ovšem nadbytečně promítl i do snahy, aby se Marie Šimůnková co nejvíce podobala Anně Frankové. V tomto typu bezprostředně kontaktního divadla použitím paruky a silného líčení Tomáš Ondřej Pilař účinek křehkého introspektivního dramatu o zrání a víře v dobro tváří v tvář zlu oslabil.  Naopak o jeho plné vyznění se zasloužil dirigent David Švec, který Fridův Deník Anny Frankové nastudoval už v roce 2010 v Brně. Vedl komorní orchestr citlivě s prolínáním kombinací nástrojových barev a vystavěl vzrůstající napětí vrcholící passacaglií, jejíž ostinátní motiv vygradoval apelativní naléhavost inscenace.