Francesca Amy Amante je tanečnice původem a školením z Itálie, která se souborem 420PEOPLE spolupracuje bezmála deset let. Když se dívám na její tanec ve Smoke and Mirrors, říkám si znovu, jaký je to dar, že tahle umělecká osobnost zanechává své stopy v tuzemském tanečním prostoru. Nedávno jsem ji po nějaké době viděla v inscenaci Moment in Time, které se ve 420PEOPLE choreograficky ujala Sylva Šafková. Fyzicky byla tanečnice útlejší, než když jsem ji viděla na jevišti předtím, její pohybový výraz se zjemnil, prohloubil.

Ve Smoke and Mirrors je to ještě zjevnější. Ve svém pohybovém slovníku vždycky čerpala z mnoha zdrojů, včetně bojových umění. Teď je mistryní těla a energie, mistryní vztahu s gravitací, s hudbou, světlem i publikem. Ve svém třičtvrtěhodinovém sóle nabízí podmanivou exkurzi do toho, jak se tanec v živém těle, které je samo o sobě plné neviditelného vnitřního pohybu, vynořuje navenek, jak tělo rozechvívá, rozhýbává, emancipuje.

Scénu tvoří světlo a několik instalací z trubek ze surového skla, které vytvářejí další světelné efekty a člení prostor na více plánů. Kytarista sedí v pozadí, fyzicky tanečnici ustupuje, prosazuje se svou hudbou. Jsou však chvíle, kdy se muzikant a tanečnice ocitají těsně vedle sebe, na malém místě vykrojeném světlem. Vnímám v představení silně téma intimity, jak různé má podoby, jak ji lze vytvářet osamotě, rozvíjet ve vztahu s někým nebo něčím druhým (světlem, hudbou, výtvarným dílem...) i ve vztahu k publiku, když tanečnice v šedém oblečení vystoupí ze šera do popředí, do světla a do přímého očního kontaktu s diváky. Jsou tu momenty, kdy odhalí publiku naplno svou rozzářenou, usměvanou, zpocenou tvář, a jiné, kdy ji skryje ve stínu, aby víc pozornosti upoutaly její hbité ruce nebo roztažené prsty na nohou s kotníkem vytočeným do strany. Střídají se akcenty: celek – detail.

V kontextu 21 lekcí pro 21. století, v němž prý hrozí, že se člověk, mimo mnohá jiná nebezpečí, stane otrokem technologií, umělé inteligence a virtuality, mě nemůže nenapadnout, že tam autorovi jedna klíčová lekce chybí. Uštědřila ji těm, kteří chtějí poslouchat, už choreografka Pina Bausch: Dance, dance otherwise we are lost. Tanečním kritičkám a kritikům ji jinými slovy zopakoval choreograf Ohad Naharin: Tančete každý den. Propojte se s fyzickými požitky života. Nemůžu si urgentně nevšimnout, že skutečná síla tanečního poselství, jak ho předává Francesca Amy Amante, spočívá v tom, jak hluboce je ve svém těle tanečnice doma.

Jakékoliv popisování je na toto subtilní a silné taneční dílo krátké. Pokud se divák ponoří s tanečnicí a hudebníkem do energetického proudu, pokud se otevře ve své citlivosti a nechá se zasáhnout, možná ucítí ve svém hrudníku a v břiše zvláštní pnutí, které z těla vyklouzne v podobě spontánního potlesku, smíchu či slzy, tedy psychofyzické akce. Skeptického Yuvala Noaha Harariho bych hodněkrát poslala na tanec, jako diváka i aktéra. Protože, spekuluji, možná právě to je klíčové pro lidské přežití ve 21. i 22. století – o dost (o dost, o dost) méně řečnit a vrátit se domů do těla, jehož žití je nezvratně spojené se Zemí, s lidmi obývanou planetou.

Cituji Filipa Zubáka, jehož starší vyjádření jsem našla při rešerši na Instagramu:

„Miluju hudbu, kytaru a duši naplňující energii, která vzniká při tvoření umění. Ve flamenku této energii říkáme “duende” a svojí autorskou tvorbou se ji snažím rozšiřovat co nejvíc mohu.“

Duende. Myslím, že o to ve Smoke and Mirrors jde.