Vlasta, maminka Vlasty, se až na samém konci svého života dceři svěřila s tím, co v mládí prožila. S příběhem k nesnesení těžkým, v němž přežila mnohonásobné kořistnické znásilňování, věznění gestapem a čtyři roky v nacistickém koncentračním lágru. Když skončila válka, bylo jí dvacet let, stát jí sice uznal jako aktivní v boji s nacismem, jenže odžité měla všchny děsy světa. Žila dál, i když se chtěla zabít, čelila hrůzám z minulosti, přesto vychovala své děti a dýchala až do své poslední každodenní věty: „Ten jogurt si už strčte do prdele.“

Čelit takovému tématu vyžaduje obrovskou odvahu, zpracovat ho do uměleckého díla si žádá zásadní respekt (i k tomu, co není v příběhu známé, co zůstává tajemstvím), empatii a citlivost. V inscenaci Aleny Peškové to všechno nacházím vrchovatou měrou. Nejde přitom jako tvůrkyně cestou scénických oklik, decentních náznaků a unikavé symboliky. Snaží se přenést na jeviště nepřikrášlenou syrovost samotného příběhu dokumentárním způsobem, včetně vypjatých emocí. Bývalé Kino 64 U Hradeb, s omlácenými zdmi, s masivními nosnými sloupy uprostřed hracího prostoru a s pro tanec surově tvrdou podlahou, je pro to ideálním místem. Divák vstupuje do spoře osvětleného sklepa a sleduje vyprávění, které ho nenechává na pochybách, že peklo jsou sartrovsky ti druzí.

Alena Pešková střídala vnější choreogragické oko s interpretací, vystupuje i na jevišti, spolu s Kateřinou Iliinou, Michalem Kováčem a Martinem Němcem. Pro Kateřinu Iliinu jde o první velkou taneční roli po studiu taneční konzervatoře. A hned je to role tak dramatická, se záchvaty pláče i radosti, s násilím i spirituálními momenty modlitby a osvícení. Martin Němec je činoherec, který zaujme svým propracovaným fyzickým projevem. Kombinují tanec a herectví, recitaci básní, čtení korespondence s filmem, na kterém je zachycené vyprávění skutečné Vlasty – dcery. Tanec je to narativní, vypráví příběh, rozvíjí v tanečních scénách jeho jednotlivé zásadní epizody. A jde hned na začátku k meritu věci, když inscenaci otevírá výslechem mladé dívky gestapem. Jsou tu scény znásilnění, i rozvíjejícího se mladého vztahu – a zaslouží si vyzdvihnout, jak si Kateřina Iliina s Michalem Kováčem ve svých duetech poradili s tak náročným prostorem, který vyžaduje precizní taneční práci.

Inscenace otevírá mnoho témat, která se budou pro každého v hledišti zpřítomňovat jinak i podle jeho osobního příběhu. Pro mne se silným a dojemným momentem stala chvíle objetí. Okamžik, kdy Alena Pešková jako starší Vlasta obejme Kateřinu Iliinu, která tančí její mladší já. Je to hutné gesto, protože toho může znamenat tolik, anebo nemusí znamenat nic, může být jen formou, pokud mu ty, které se objímají, nedají obsah. Je to však gesto, které v mém vidění inscenace spíná téma individuální, Vlastu, její život a to jak se s osobními traumaty vyrovnávala, s (mezi)generačním rozměrem privátního příběhu. Co je osobní je totiž spojené také s dobou Vlastina narození v roce 1925.

Ženy její generace ve středoevropském prostoru, o nějaký rok mladší, o něco starší, prožívaly své dospívání a mládí za druhé světové války. Se vším strašným, určujícím, co prožily, se v mnoha případech samy vyrovnávaly po celý život, maximálně s haldou léků, nikoliv s kvalitní psychologickou či psychiatrickou podporou. Jejich temnoty se však různými způsoby vědomě i nevědomě propsaly také do jejich dcer a vnuček. I ty dál vedou dialog se vším, co prožily jejich mámy a babičky, které si pro svůj další život musely vyvinout vrstevnaté strategie přežití, které mohly být náročnou výzvou pro jejich nejbližší blízké. O houževnatosti a odolnosti ženy, které prošly válkou, nekecaly v kavárnách, odolnost žily každý den, každou minutu, s každým svým nádechem a výdechem, v tlukotu svého srdce. Snažily se přežít nejen fyzicky, ale také si zachovat zdravý rozum. A zaslouží si pozornost právě v těchto časech, kdy jejich generace ze světa zmízela. I tím je inscenace Vlasta důležitá.

Při představení jsem plakala, tak silně jsem musela skrze dokumentární taneční umění myslet na svou babičku. Byla o pět let starší než Vlasta, její válečné noční můry vypadaly úplně jinak, přesto obdivuji Vlastu – dceru za odvahu příběh své matky nahlas vyříkat, natočit a nechat ho vyprávět další lidi dál. Sdílet ženskou zkušenost nahlas, to není nic triviálního.

Nejen, že to napadrť rozbíjí všechny nesmysly o tom, že válka je mužská záležitost. Ne. Ženy ve válce bojují a kdyby, se zapojením své nadlidské síly, nebojovaly, nepřežijí. Ale také podobná vyprávění přepisují bájivé mužské hrdinské kánony. Přežít podmínky, které jsou k nepřežití, ať už jsou to podmínky vnější nebo vnitřní, nezabít se nebo úplně nezešílet, totiž je hrdinský čin, i když za něj nikdo nedostane metál a i když o něm často ani nikdo neví. A tanec je příležitost, jak se napojit na tíhu, o níž se dá mluvit jen s velkými obtížemi, při níž se nedostává slov, když člověk neuhne, jde skrze události, které děsí, a čelí vší tíze tváří v tvář.