Původní kontury faustovské legendy, v níž mladík upíše svou duši ďáblu za kouzelné kulky, jež nikdy neminou, obohatil beatnický spisovatel William S. Burroughs o mrazivou osobní rovinu. Mezi řádky vložil své vlastní trauma – moment, kdy v drogovém deliriu zastřelil svou ženu Joan Vollmer. Zvukovou krajinu k tomuto rozeklanému světu stvořil americký skladatel Tom Waits. Jeho hudba sice odkazuje k muzikálově líbivým melodiím, které ale narušuje estetikou tzv. junkyard orchestra v podobě chrastivých mechanických zvuků a dynamických perkusí evokujících temná zákoutí podsvětí. Tento materiál obohatil Robert Wilson svou vizionářskou režií – jeho styl, rezignující na psychologický realismus, využíval emočně chladná, precizní gesta, odkazující k německému expresionismu, čímž vytvářel skvělý kontrast k Waitsově živočišné hudbě. 

Připomínat Wilsonovu ikonickou verzi je v kontextu nového uvedení v Komedii zásadní, jelikož nový tvůrčí tým čelil nelehkému úkolu: v rámci právních limitů nabídnout autonomní interpretaci této „feťácké opery“. Pevnou půdu pod nohama nachází inscenace v hudební rovině, v níž kapela původní hudbu interpretuje po svém. Waitsovým „junkyard“ melodiím jemně obrušuje hrany a sune zvuk spíše k muzikálové líbivosti. Tento posun však kapele na cti neubírá – instrumentální složka je technicky suverénní, rytmicky přesná a díky oproštění se od původního, zvukově drásavého aranžmá vynikají nádherné melodické kompozice, které zapůsobí o něco výrazněji než v originále.

Uhlazenosti dopomáhá i zpěv, který chraplavost a syrovost nahrazuje citlivým uchopením. Pěvecké dispozice ansámblu nasazují laťku vysoko a během premiéry výrazně zazářil například Radek Melša ztvárňující postavu Roberta, z jehož úchvatně tklivé interpretace skladby November mrazilo. Uši laskající zpěvné melodie tvoří kontrapunkt k loutkovitosti jednotlivých postav. Režisérka Veronika Kos Loulová vedla ansámbl ke groteskní stylizaci – postavy s výraznějším černobílým líčením sebou často trhaně šijí, repetitivně opakují sérii pohybů, čímž připomínají mechanické hračky bez možnosti vlastního jednání. Jejich křečovitost však vytváří funkční kontrast k asociativnímu, až snovému charakteru textu. V tomto zmechanizovaném světě o to jasněji vyniká živelná energie Daniely Špinar, která si očividně užívala výměnu režie za herectví. Její ďábel představoval excentrickou femme fatale, která si s dekadentní hravostí uměla podmanit jeviště a každé své gesto i tón proměnila v malou hereckou exhibici. Její úvodní entrée se skladbou The Black Rider tak zdařile nastolilo podmanivě kabaretní atmosféru.

Pozornost si bezvýhradně zaslouží i stoupající hvězda souboru Tomáš Dalecký, který s ladnou plynulostí zachycuje přerod z plachého čarostřelce Wilhelma v delirantního Williama Burroughse. Zdatně mu sekunduje Renáta Matějíčková v dvojroli Katynky a Joan Vollmer, přičemž do obou jejích postav se promítá jistá apatie, odevzdanost vůči soukolí osudu, jež se lámou až v samotném závěru. V intimní skladbě I’ll Shoot the Moon vnáší do inscenace překvapivě čistou bolestnou lásku. 

Pět ódy na zdařilé herecké výkony dalších členů ansámblu či na zdánlivě jednoduchou, ale elegantně dynamickou choreografii Martina Talagy by bylo možné dlouho. Na tomto místě je však potřeba zmínit, že zatímco hudební a herecká složka fungují skvěle, režijně-dramaturgická složka pod nánosem některých nápadů značně skřípe. Problematické je například vyčlenění postavy pomyslného vypravěče skvěle ztvárněného Pavlem Smolárikem (v soupisu pojmenovaného Kuno, který v původní opeře představuje otce nevěsty, ale v tomto uchopení pravděpodobně zastupuje ducha minulosti). Ačkoli jeho interpretace vnáší do díla vtip a nadhled, ukotvení role v rámci struktury inscenace zůstává nejasné. Smolárik sice efektně prolamuje čtvrtou stěnu a glosuje dění, režijní vedení mu však nevytvořilo konzistentní linii, která by jeho vstupy opodstatnila. Podobnou bezradností trpí i náhlé zjevení dětí ve druhé polovině hry či postava Stařenky Zoji Oubramové. I ta sice přispěje svou „troškou do mlýna“, její absence by však na vyznění celku nic nezměnila. Dramaturgická roztříštěnost se podepisuje i na dynamice vyprávění. Děj sice postupně směřuje ke svému vrcholu, ale samotný moment tragédie přichází bez patřičné gradace, takže závěrečný příval emocí při Daleckého osudné střele působí v předchozím kontextu náhle a izolovaně. Nabízí se však otázka, do jaké míry jde o nedotaženost a do jaké o záměrnou citaci Burroughsova roztříštěného vnímání reality. Této druhé interpretaci by nahrával i mrazivě ironický dovětek v podobě písně I’ll Be Back Some Lucky Day. Ten naznačuje, že tragédie není očistnou tečkou, nýbrž jen dalším bodem v nekonečném, cyklickém boji s vlastními démony.

I přes zmíněné režijně-dramaturgické vady na kráse je však nový The Black Rider v divadle Komedie zdařilou inscenací, která si diváckou pozornost bezpochyby zaslouží. Veronice Kos Loulové se podařilo stvořit vizuálně i hudebně podmanivý tvar, který sice místy klopýtá, ale tento nedostatek spolehlivě splácí strhující energií a nasazením celého ansámblu.