Farářův konec bez Schorma i Škvoreckého
Veronika Bednářová
Sáhnout po textu, který téměř zmizel z veřejné paměti, znamená buď silnou víru v jeho dnešní relevanci, nebo chuť na žánrovou výzvu. Tým kolem Jana Mikuláška ve Farářově konci pro Národní divadlo zjevně lákala možnost propojit tragično s groteskou a zároveň otevřít dialog o víře a skepsi v českém prostředí, které je sice tradičně nedůvěřivé k institucionalizovanému náboženství, ale zároveň přesvědčené, že „něco mezi nebem a zemí určitě existuje“. V kontextu stále uváděné Bílé vody Kateřiny Tučkové působí Farářův konec jako dramaturgické gesto lehce překvapivě, ale v mnohém pozoruhodně.
Mikulášek poněkud alibisticky zasazuje vesnici, do níž přichází Kostelník přestrojený za faráře, do neurčité doby. Komunitu, která není ani svobodná, ani nesvobodná, svazují spíš místní zvyky a fakt, že si každý vidí do talíře. Život se odvíjí v dávno vyprázdněných rituálech: zpívá se, když se zpívat má, slaví se, když se slavit má, ale nikdo vlastně nic moc neprožívá. Možná padesátá léta, kdy se příběh, ze kterého Škvoreckého filmová novela vychází, opravdu stal, možná konec šedesátých let, kdy vznikal Schormův zásadní a dnes už polozapomenutý film s Vlastimilem Brodským a Janem Libíčkem...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty
