Dramaturg Vladimír Procházka volbu titulu rázně zdůvodnil naléhavou společenskou situací. Lakonicky poznamenává: „Rozhlédněte se kolem sebe!“ Jakkoli za sebou historické postavy zanechaly miliony mrtvol, Polívkovo divadlo je prezentuje zejména jako omezence bez špetky empatie, dějinné kašpárky a tajtrlíky, kteří si dnes zaslouží jen rázný výsměch. Smích v inscenaci Romana Poláka má ale být funkční obranou, stejně jako mrazivým varováním, že vody stalinismu zůstávají dodnes velmi ledové. Výsledkem je historická groteskní fraška, která historická fakta volně přizpůsobuje a vrací se k nim v brutální komediální nadsázce a fantazijní hyperbole. Text sice vychází ze skutečných událostí a figur, ale přesné historické vylíčení tady skutečně není hlavním cílem. Namísto historické věrnosti se divadelníci soustředí na cynické manévry a mocenské přetahování, jako je hrozba popravou nebo úvahy o zavolání „špatného doktora“, protože ti nejlepší jsou dávno v gulagu.

Režisér Roman Polák, jehož předchozí spolupráce s touto scénou v inscenaci Oheň a popel dopadla na výbornou, se rozhodl parodickou dikci stalinsky zakrváceného textu ještě vygradovat. Svému až agresivně hrocenému stylu podřídil prakticky veškeré inscenační prostředky. Polákova hyperbola se ponejvíce odrazila v hereckém ztvárnění figur, ve kterých herci místy i trochu kašpaří či neustále zvedají flašky s vodkou, což někdy překrývá i hlubší vyznění textu. Většinu času ale z této obludně groteskního soudružského balábile přesně vyvstává až absurdní hrůza předváděného.

Výtvarná složka režijní stylizaci viditelně demonstruje. Scénu navrhl Tomáš Rusín a kostýmy Katarína Hollá. Právě kostýmy jsou klíčové, neboť z kremelských funkcionářů dělají fyzické obludy, které nesou symboliku nabubřelých stranických pohlavárů. Lavrentij Berija (Jan Kolařík) je tak na jevišti opatřen hrbem, zatímco Nikita Chruščov (Michal Isteník) se pyšní mohutným zadkem. Vizuální dojem je silný a přenáší na diváka zveličenou (ale zčásti také historicky věrnou) fyzickou degradaci těchto soudružský pohlavárů, jejichž nitra jsou podobně deformovaná. Zdařilou hudební složku obstaral Marko Ivanović.

V Polívkově divadle se při inscenaci sešla silná herecká sestava, jejíž protagonisté se mocně opírají o text. Stěžejní souboj se odehrává mezi Berijou a Chruščovem. Jan Kolařík jako obávaný šéf tajné policie Lavrentij Berija čelil nelehké úloze. Berija, monstrum s desetitisíci popravami na kontě již ve svých pětadvaceti letech, byl pro Kolaříka „cvičením stylu“ . Kolařík zdařile předvádí toto monstrum a jeho snaha prosadit psychopatickou Berijovu povahu se čase stává zažírající se a divácky uvěřitelnou. Jeho hlavní protivník, Michal Isteník (alternovaný Ctiradem Götzem) coby Nikita Chruščov, je tady předváděný jako rozevlátý pyknický buran. Isteník sází na karikaturu a komediální škleb v této figuře. V jedné chvíli Berija a Chruščov spolu na scéně dokonce zatančí tango. Mezi další Stalinovy pohrobky patří Jaromír Dulava jako Malenkov, Martin Siničák jako Molotov a Jakub Uličník jako Bulganin. Petr Halberstadt ztvárnil maršála Žukova, slavného vojevůdce. Zajímavou a ve finále už zcela tragicky kreslenou miniaturu nabízí Tereza Marečková v roli Stalinovy dcery Světlany. Naoko kontroverzní, ale úžasnou složkou je pěvecký výkon operní sólistky Lindy Ballové v roli pěvkyně Marie Judiny. Jako skvělá slovenská sopranistka celou roli odzpívá, což je technicky bezchybné. Právě Judinová, jejíž nahrávka koncertu je ústředním bodem Stalinovy smrti, má být lyrickým kontrapunktem celého běsnění kolem Stalinovy smrti.

Inscenace Ztratili jsme Stalina je zajímavým dramaturgickým počinem, který nepostrádá také kýžený komerční rozměr. Reprízy inscenace jsou až do konce rolku vyprodány. Z divadelního hlediska jde o zdařilou temnou komedii, která je vlastně hrůznou fraškou stejně jako dějinným varováním proti historickým i současným zrůdám. Diváka zujme nejen historický ale také herecký materiál tedy talentované obsazení, stejně jako do ostrých tónů vyhnaná stylizace Romana Poláka. Tato historicky skutečná, groteskně rozmázlá brutalita tady není jen samoúčelným černým humorem sloužícím k pobavení a ulovení diváka. Inscenace tak působí jako přízračný obraz, který někoho drsně pobaví a jinému oprávněně nažene tísnivý pocit.