Půvab a pochopitelně částečně úskalí této verze spočívá v tom, že hlavní hrdina, Arthur Kipps, se chce zbavit svého tíživého příběhu tím, že ho bude vyprávět, setká se s hercem, který ho instruuje, jak na to, a trochu ho i umělecky usměrňuje, aby vyprávění bylo účinné. S občasnými pracovními přeryvy pak v strašidelném příběhu přebírá Kippsovu postavu herec a hrdina zase ostatní role, čili jde o klasický model terapeutického psychodramatu. Toto pohrávání si s identitami má poněkud ozvláštnit a do jisté míry i odlehčit standardně hrůznou story ze zamlžených blat s přízrakem dámy, která viděla smrt svého dítěte (k němuž se jako svobodná matka nemohla oficiálně hlásit, byť se s ním jako „teta“ stýkala). A kdo toho „ducha“ uvidí v blízkosti jeho pozemského přebývání, zažije později podobnou hrůzu.

Příběhem poznamenaného muže ztvárňuje Petr Florián, jeho uměleckého mentora Ondřej Novák. Do přestávky jde hlavně o postupný nácvik sugestivního vypravování, oba pánové zvládají kvanta textu úctyhodně, ouvertura ovšem nese znaky minimalistické zdlouhavosti, i když z ní lze vytušit, že brzy půjde do tuhého. Zaměstnanec advokátní kanceláře Kipps odjíždí na pohřeb dlouhodobé klientky paní Drablowové, později má vyřídit i její pozůstalost na opuštěném sídle na Úhořích blatech (jak se v překladu Iva T. Havlů lokalita zlověstně jmenuje).

Po přestávce ovšem – jako když mávneme čarovným hororovým proutkem – atmosféra na jevišti značně zhoustne. Už hned zkraje se daří vyvolat podivnou náladu při jízdě bryčkou (Kipps jede za svým úkolem), pánové sedí na opěradlech židlí, trochu se kymácejí, k tomu zní patřičný background a iluze je téměř dokonalá. Teď již také dochází k naplnění hereckých zadání, Novák vytváří – zástupně - figuru nervního mladíka, který má krátce před svatbou, profesní úkol hodlá odpovědně vykonat, nenechává se odradit ani podivnými událostmi v sídle paní Drablowové včetně momentů, kdy vidí přízrak ženy v černém (v záblescích jevištního osvětlení spíš ovšem v šedém). Snaží se zachovat zbytky racionality, pod tíhou situace však svoje poslání vzdává, zvláště když ho některé do příběhu zapojené osoby před pokračováním důrazně varují. Ondřeji Novákovi se daří vyklenout dramatický oblouk, který ovšem skrývá určitou míru ironie, je přece hercem, který si na druhého hraje (efekt divadla na divadle). Petr Florián, který zase zástupně prezentuje postavy, s nimiž se jeho hrdina setkal, střídá na malých plochách, nicméně výrazně figury ustrašené, vstřícné i temně podezřelé (kočí Keckwick, který zaměstnance advokátní kanceláře zprvu mlčky odváží bryčkou na strašidelné místo).

Tempo inscenace v druhé polovině lze klasifikovat jako úctyhodné, hercům jsou umožněna i některá odlehčující extempore. Tak například Kippsovi je pro větší pocit jistoty k pracovnímu pobytu na blatech zapůjčena fenka Betsy, kterou za patřičného zvukového podkresu (štěkotu) oba herci chvílemi „hladí“, to znamená dělají vlnky ve vzduchu. A když se Kipps brodí po straně hlediště mlhou, použije přiznaně příruční dýmostroj. Na druhou stranu evokace opuštěného domu a podivných událostí včetně samovolného pohybu nábytku za slabě nasvícenou oponou se vyznačuje iluzí takřka dokonalou. Některé momenty hrátek se světly, zvuky i přízrakem-statistkou mají šanci diváka vylekat. Včetně šokující pointy, kterou ovšem není slušné vyzrazovat.