Komorní inscenace, které pracují hlavně se slovem a hereckou akcí, skoro vždycky potěší. Vycházet z elementární divadelnosti, která se rodí ze situace, ale není snadné, naopak to od tvůrců i herců vyžaduje značnou představivost. Zkrátka, ať už je to z nouze ctnost, nebo záměr, činoherní divadlo si umí vystačit s malým prostorem, žárovkou a hrát se dá i v pytli, když se to umí. Samozřejmě že regulérní divadelní prostor – jedno, jestli kukátkový nebo bez rampy – je nádherná mašina a bylo by hříchem nevyužít možnosti, které nabízí, ale v dnešní době, kdy panuje přebujelá vizualita, jsou takové návraty k čisté studiovosti velmi příjemné.