Svět, který jsme znali, skončil, zní veřejným prostorem čím dál silněji. Cosi se porouchalo. Někdo se možná zmýlil. Hledáme slova pro logiku selhání. To, co tu mělo být na věčné časy, se hroutí. Odcházení dosavadního světa provází řinčení populismu vyvolávající figury nacionalistického kýče a fetiše minulosti. Průvodní jevy – pocity permanentního rozčarování, ztráty důvěry, jistoty, orientace a… pláč německého diplomata, který při závěrečném proslovu na Mnichovské konferenci neudržel své emoce. Slzy srozumění, že přízrak konce obchází Evropou. Jedno je jisté – připustit, že včerejšek byl iluzí a jeho konec se děje, světlo pohasíná.