Na všechny tyto i jiné otázky odpovídá kolektiv třinácti mladých performerů a performerek ve věku od jedenácti do sedmnácti let, kteří svou mluvou i každodenními outfity působí velmi civilně. Jejich počínání v simulované politické straně Klíč k budoucnosti tvoří kostru zhruba dvouhodinového uměleckého počinu.  V průběhu lze pozorovat, jak se různorodá skupina snaží debatovat, jak se připravuje na tiskovou konferenci či její následnou realizaci.  To vše se odehrává kolem dlouhého stolu ve středu zasedací místnosti, jejíž dvě hnědě obložené zdi (zadní a levá) se táhnou téměř přes celé jeviště. Pomyslná čtvrtá stěna tu tedy není ani fyzicky, ani v rámci interakce s publikem.

Čas od času do politických aktivit skupiny vstoupí „komise“ složená z dospělých členů a členek spolku Zapětdvanáct. Své místo má u stolů na levé straně scény, odkud pozoruje a komentuje dění na scéně. Do teenagerského světa v sále Vzletu přináší „objektivně správný“ pohled z reálného světa za zdmi divadla. Rozdováděnou partu se například jeden z dospěláků snaží uklidnit dechovým cvičením a meditací, i když se mu to vůbec nedaří. Neschopnost udržet zavřené oči, nehybně sedět a nerušit ticho doprovází slovy: „vy ve svém věku vůbec nemůžete vědět, o co přicházíte!“ Členstvo komise ale nefunguje v takto nadřazené pozici pořád. Zejména Klimešová naopak často povzbuzuje mladé umělce a umělkyně, aby se nebáli vyjadřovat svůj názor, zajímá se o jejich pocity a v neposlední řadě taky spoluorganizuje odpočinkové aktivity na odreagování (běhací hra „Mrazík“ či „Židličkovaná“).

Jistě zejména díky citlivému přístupu a pečlivému naslouchání sobě navzájem se představení odehrává ve velmi otevřené a vstřícné atmosféře. Vytvořené bezpečí zapříčiňuje možnost sdílet své (pro mnoho plnoletých jistě nepodstatné či absurdní) problémy, mezi něž patří špatná zkušenost s učitelem/učitelkou nebo diskriminace a strach. Zásadní přínos inscenace ale představuje přímý vhled do způsobu mladistvého přemýšlení o politickém a společenském dění. Když si má skupina připravit prohlášení k libovolnému aktuálnímu tématu, velmi živě debatuje o nedávné esemeskové kauze pana ministra Macinky. Všichni svými slovy popisují, co si o jeho chování myslí. Kromě toho, že se jednalo o podařeně improvizovanou, dobře organizovanou a kultivovanou diskusi, mě osobně zaujalo, jak hluboce se v problematice orientovalo několik zúčastněných.

Právě tato epizodní část na mě působila jako prudce rozsvícené světlo v tmavém pokoji. Nejen, že tyto „děti“ měly vlastní názor, měly taky očividný zájem a přehled (kauza se odehrála zhruba týden před představením), stejně jako odhodlání věci měnit. Takhle mladé lidi neznám, což je určitě zapříčiněno tím, že by mě ani nenapadlo s nimi o podobně závažných tématech mluvit. Dostala jsem se do lehce zahanbené pozice, protože jsem pochopila, že je nespravedlivě podceňuji. Tvůrčí dvojici se podařilo předat kýžené poselství velmi povedeně.

Nakonec ale toto důležité poselství převálcovalo dilema, které jsem vzala na vědomí až na konci představení. Jedna dospělá protagonistka po vyslechnutí bolavých zkušeností dívek ze školy naříkala, že by pro svého syna chtěla bezstarostné dětství, že by chtěla jeho problémy vzít na sebe. A proč? ale staví na principu, že děti přestávají být dětmi, situují se do rolí politiků a političek a řeší problémy, bez nichž by jistě mohly mít bezstarostnější život. Nakažlivá „message“, jež jasně cílí na nutnost dát dětem a teenagerům větší prostor ve veřejné debatě, tak naráží na zásadní otázku o hranici dětství, kterou inscenace svou podstatou posouvá níž a níž.

Jako další problematické místo na mě působil jeden z vícero sporných výroků „Potraty zachraňují životy“ napsaný na plakátu, kolem něhož na promítaném videu v závěru poskakuje a jásá několik členů a členek kolektivu. Tuto kontroverzní problematiku ale většinou běžně neřeší (a neříkám, že by tomu tak nemělo například v rámci sexuální výchovy být) osazenstvo minimálně dvou třetin věkové i genderové kategorie z vybraného kolektivu. V tomto případě se proto domnívám, že šlo o pouhé dětsky naivní a značně zkratkovité napodobení aktuálních trendů, jež má ale svým vyzněním nebezpečně blízko k dezinformování. Navíc se jedná o choulostivé téma, pro jehož řešení je potřeba být citlivý na všechny strany. A na jevišti byly představeny pouze velmi podobné názory, tudíž se jakákoliv konfrontační debata neměla kde zrodit.

Právě absenci opoziční strany konfliktu alespoň částečně zastupovala dospělá část herecké skupiny. Přesto je škoda, že případný konflikt zůstal pouze v prvoplánových kolejích mládež versus dospěláci a více se nerozvinula debata uvnitř kolektivu, která by mohla dát nahlédnout do zajímavých situací. Takhle jsme sledovali jednostrannou prezentaci postojů podobně nastavené skupiny mladých lidí, kteří kritizovali dospělé, aniž by jim na to navíc reální dospělí mohli cokoliv říct. Ale vlastně je to jasné, debatní koktejl už si dneska neobjednávají ani ti nejmocnější politici. Vícero společensko-politických oblastní funguje na bipolárním principu já rozhoduju, ty poslouchej. A jak může být tento typ vztahu toxický, naznačovalo A proč? už od prvních slov.