Nová inscenace Divadelního spolku Jedl Tohle se stalo! je pokračováním jeho „reynkovské linie“, která vedle zápasů ženského a mužského elementu, Ibsena a dalších témat už také má svou historii. Na repertoáru má tzv. petrkovskou trilogii, jejíž díly uvádí občas i v někdejším domově Bohuslava Reynka a jeho ženy Suzanne Renaud v Petrkově. Nyní Lucie Trmíková sáhla po díle Francouze Henriho Pourrata, kterého s Reynkovými spojovalo dlouholeté přátelství. Patřil k těm málo lidem z ciziny, kteří s nimi udržovali kontakty i poté, co se po roce 1948 ocitli za železnou oponou. Auvergnan Pourrat se inspiroval rodným krajem, sbíral jeho příběhy, pohádky, legendy a originálně je zpracovával, vrcholným dílem je pak jeho román Kašpar z hor. Mistrovsky ho přeložil syn Bohuslava a Suzanne Jiří Reynek, vystihl jeho jazykové bohatství a originalitu. Pourrat má blízko k jinému pozoruhodnému francouzskému autorovi Jeanu Gionovi, byli v podstatě vrstevníci, ale Pourrat zemřel od dvacel let dřív, oba se inspirovali venkovem, ovšem Gionovým literárním uzemím byla Provence.

Auvergne je snad nejryzejší venkov Francie, krajina s vyhaslými vulkány, rozeklanými skalami ze sopečného tufu, náhorními planinami, lesy, začarovanými jezery, meandrujícími řekami Allier a Dordogne, kamennými domy, ovčárnami, větrnými mlýny. A atmosféra tohoto kraje, jeho kouzlo jsou ukryté v Pourratových vyprávěnkách, které Lucie Trmíková vybrala s citem pro dramatický kontrast a zvláštní magičnost, surreálno. Příběhy spojuje i téma osudovosti lidského bytí a vnímání člověka jako součásti přírody, které není radno se vzpírat, natož jí ubližovat nebo jinak zasahovat do řádu věcí. Historky jsou z větší části tajuplné, plné nadřirozených jevů a k nim se dobře přimykají ty jadrně veselé, ale všechny jsou svým způsobem zemité a drsné. Jan Nebeský vytvořil jednoduchou scénu – v popředí se tyčí kuchyňský stůl plný nádobí a u něj čtyři herci v domáckých šatech – David Prachař, Lucie Trmíková, Denisa Barešová a Tomáš Havlínek. Vlevo je kuchyňská trouba a vpravo piano, u něhož sedí Jan Šikl, který mixuje nahranou hudbu s vlastním preludováním, některé zvuky působí jako archetypální skřeky z hloubi věků. V pozadí se tyčí velké plátno, na které Igor Korpaczewski maluje auvergnskou krajinu s kamennými domy. Zvolna klade barvy zatímco herci vyprávějí, vznikající malba a proud řeči jsou spojené neviditelnými nitkami, obraz krajiny a výraz mentality lidí v ní žijících běží vedle sebe. Napadá mě, že až herci definitivně dovyprávějí, bude obraz hotov.

Čveřice u stolu zprvu začíná rozšafně až pobaveně vyprávět historku o vesnici zamořené hady, která se svých spoluobyvatelů ze zvířecí říše neuváženě zbavila. Zdá se, že všichni jsou na sebe napojení a zároveň je tu prostor pro osobitou sebeironii, nadsázku, hravost. Lucie Trmíková si hodí kolem krku dlouhou slupku od jablka, která se jako had vlní. Drama se stupňuje, hadi lezou z děr hudba a rytmický klapot se prolínají s divokým svíjením vypravěčů u stolu, pak si David jako hadí král nasadí korunu z vidliček a lžic a pronese zlou věštbu. Od hadů to režie hladce střihne k historce o vypráskaném zloději farského prasátka. A pak se zase objeví tajemno: u stolu najednou sedí vlkovod - staroch s kloboukem naraženým do čela, zírá na svíčku a cosi huhlá, u jeho krbu se nahřívá vlčice s mladými vlky. K vlkovodovi ve sněhové vánici zabloudí soused a nestačí se divit. Sníh se promění v peříčka, která se lehce snášejí, herci je rozfoukávají a ženy si je pak vetknou i do vlasů. Je to jeden z nejpůvabnějších okamžiků inscenace. Surreálno se zhmotňuje nejprve v maskách s modře blyštivými výšivkami, pak v bílých škraboškách vlků se vztyčenýma ušima a nakonec v pokrývkách ze starodávných krajek, které zakrývají celý obličej. Divadelnost malých situací je až obdivuhodně prostá, ale vyzařuje velkou energií, vjemy se vrství a zesilují. A přitom jsou to staré dobré přástky, jak je známe z děl našich klasiků, které měly také svou magičnost stejně jako bujarost a humor. A ten nechybí ani tady, třeba když se manželé (Tomáš Havlínek a Denisa Barešová) perou o to, zda muž přinesl z lovu mladou koroptev nebo starou. Nebo když David Prachař představuje muže, který jde v noci močit a trvalý déšť ho úplně zmate… Symbolicky vyznívá vyprávění o dívce, kterou uhranula lesní žínka a ona za ní odešla do lůna lesa. Režie tu pozoruhodně proplétá jemnou nadsázku se smutkem. Tahle francouzská Locika s dlouhatánskými vlasy, po nichž se za ní ovšem šplhá její „adoptivní matka“, je už tak spojená s přírodou, že se vrátit nemůže. A když se tak stane, zahubí ji to. Denisa Barešová si na hlavu položí věnec s dlouhým pásy látky, kterými koketně pohupuje, což okouzlí myslivce (Tomáš Havlínek) prodírajícího se křovinami, který ji odvede. Matka (Lucie Trmíková) si ve smutku ze ztráty rozpustí vlasy a drsným ptačím křikem volá dceru zpět…

A nelze zapomenout na poetický jazyk Reynkova překladu, který herecká čtveřice nechává zaznít v mnoha odstínech jeho archaické krásy. Tohle se stalo! je jevištní báseň, která splétá smutek i humor a skládá se do celistvého tvaru, jehož sdělení prosté a pravdivé – člověk je navždy součástí přírody a vesmíru.