Roadtripová živelnost se odráží i ve formálním uchopení: místo lineárního příběhu dostáváme totiž hravou, meta-fikční mozaiku. Tvůrci začínají u sebe – hned v expozici s gustem (sebe)parodují svou pozici „herců z Rubínu“, kteří se s náloží kuřízků a špetkou naivity vydávají zkoumat neznámý svět kamioňáků. Tento ironický odstup a ochota utahovat si ze všeho a ze všech dodává inscenaci osvobozující lehkost. Díky ní pak zcela přirozeně vynikne i překvapivá paralela, v níž se obě profese protnou v motivech neustálého čekání na příležitost, v kočovném životním stylu i v samotě, která je často nutnou daní za iluzi svobody. Humor zde však není jen pro efekt, ale funguje jako tmel. Skrze parodii se tvůrcům daří pomyslně zprůhlednit onu neprostupnou plechovou kabinu a ukázat, že nejde jen o „překážkou v levém jízdním pruhu“, ale o člověka z masa a kostí.

I když jsou to vlci samotáři, na svých cestách nejsou tak úplně sami. Nad jejich osudy v inscenaci totiž drží ochrannou ruku překvapivý, leč dokonale fungující patron: Jiří Pomeje. Ten je s nadsázkou vykreslen coby absolutní legenda, jejíž noční rozhlasová vysílání fungují jako propojení se světem. Jeho ztvárnění se ujal Eliáš Jeřábek, který splnil svůj „domácí úkol“ na výbornou – od zachycení specifické dikce přes rozevlátá gesta až po takový detail, jako je vykukující holý břich pod saténovou košilí. Skrze Jeřábkovu postavu tvůrci otevírají i tíživější témata dálniční samoty, včetně myšlenek na sebevraždu, avšak i v tomto případě tvůrci sázejí na nadsázku a popkulturní odkazy, které tlumí potenciální patos. Vrcholem je parodický tanec Pomejeho s nešťastným řidičem Pavlem (v podání výtečného Lukáše Černocha). Scéna, podkreslená osudovou hudbou z Tenkrát na západě Ennia Morriconeho, graduje do ikonické „zvedačky“ z Hříšného tance – momentu, který dokazuje, že i tíhu na hraně života a smrti lze doslova nadlehčit.

Tento mikrosvět by však nefungoval bez adekvátního prostorového ukotvení. Scénografický koncept Kristýny Khinové sází na multifunkční kabinu, která se v rukou aktérů v průběhu dění proměňuje s lehkostí transformera. Nejedná se však jen o efektní kulisu, ale o funkční organismus, jehož postupná dekonstrukce vizuálně napodobuje flow inscenace. Na začátku tak sledujeme influencera Tomáše (v podání taktéž vynikajícího třetího hereckého mušketýra Tomáše Červínka), jehož fetišistické nadšení z nablýskané Scanie slouží jako trefný odraz současného „kamioňáckého influencerství“, v němž je „naboostěný“ tahač vnímán jako nedotknutelný totem úspěchu. S každým dalším rozkrytým střípkem mozaiky se tento technický monolit drolí a transformuje, až se v závěru promění ve vozatajský povoz. Skrze fyzický rozklad moderního stroje tak tvůrci obnažují fakt, že toto povolání tu s námi bylo v podstatě odjakživa. Moderní řidič tak není jen jakýmsi „následovníkem“, ale bytostným pokračovatelem stejné linie, kterou kdysi vytyčili vozkové na kozlíku.

Snaha o komplexnost si však žádá i pohled na odvrácenou stranu mince – tam, kde vládne společenské opovržení živené stereotypy (například, že „řidičák dnes dostane každý“) inscenace. Tvůrci demaskují mechanismus, kterým veřejnost redukuje řidiče na karikatury, a tyto předsudky vytahují na světlo. Vrchol této části představuje scéna, v níž se Tomáš Červínek stylizuje do podoby Williama Wallace. Popkulturní odkaz na postavu ze Statečného srdce však nebojuje za svobodu Skotska, ale čelí salvě nenávistných internetových komentářů, zatímco nad ním vynášejí ortel soudci v reflexních… talárech. Inscenace tak brilantně demaskuje toxicitu okolí, ale především vnitřní sílu těch, na které se útočí.

Tři zásadní pilíře, které inscenaci s neuvěřitelnou energií táhnou, představuje zmíněné herecké trio. Nejde však jen o součet tří individualit, ale o precizně seřízenou synergii, kde má každý svou nezastupitelnou roli. Jejich největší devízou je obdivuhodná flexibilita, s níž plynule přepínají mezi diametrálně odlišnými polohami – od vyhrocených karikatur až po uvolněnou civilnost „pohodářů z osady“. Tato proměnlivost jim umožňuje na jevišti fungovat v dokonalé symbióze, nahrávat si na smeče a banální rekvizity (kurtny, reflexní vesty) využívat s hravostí a vynalézavostí hodnou MacGyvera. Právě tato herecká lehkost a nadhled jsou klíčové pro to, aby inscenace i přes závažnost témat nepůsobila těžkopádně, ale jako živý organismus.

Rubín tímto titulem nepředkládá černobílý soud, ale sofistikovaně vystavěnou sondu, která skrze promyšlenou formu zachycuje profesi v celé své ambivalenci. S inteligentním nadhledem tvůrci vyvažují zábavné historky stinnými stránkami, a zároveň citlivě klenou oblouk napříč časem. Inscenace tak diváka provází od současné izolace zpět k dávné pospolitosti, aby ve finále připomněla jediné: že na tento nekonečný životní roadtrip se může vydat jen ten, kdo má naftu v krvi a asfalt pod kůží.