Malá inventura: Zataženo, občas medvědi.
Barbora Dynybylová
„Jaro!“ zahlásil nadšeně jeden ze studentů hned poté, co dovřel dveře školní kavárny a pod náporem přímých slunečních paprsků se mu automaticky přivřely oči. Já nemohla než radostně přikývnout. Štiplavý čerstvý vzduch vyžadující šálu i čepici a modré nebe říkající si o sluneční brýle – počasí dne 19.2. bylo jak ušité na performativní procházku Lovci majú oči pre plač, která se odehrála v rámci festivalu Malá inventura. A nad Smíchovským nádražím, kde se nás na domluveném srazu sešlo kolem dvaceti, i v cílové destinaci na vlakové stanici Praha–Žvahov svítilo slunce stejně vesele jako v centru.

Cestou nás provázeli performeři a performerky z uskupení Divadlo Setkání. Dva čekali na nádraží, aby nás přivítali, předali nám praktické informace a dovedli nás do vlaku, kde nám rozdali sluchátka. Po výstupu na nás čekala další členka tvůrčího týmu s pejskem a její kolega, oba dvojnožci oblečeni ve vojensky kamuflážních oděvech. Poslední zmiňovaný, průvodce, držel v ruce dřevěnou holi, na jejímž konci cinkaly zlaté rolničky. Tento zvuk jsme poslušně následovali. Za doprovodu hlasů ze sluchátek, které bylo možné poslouchat v angličtině nebo slovenštině, jsme se vydali do kopce na Dívčí skály.
Vypravěči a vypravěčky nám postupně představovali koláž informací o medvědech, které pomyslnou červenou nití sešíval příběh medvědice a jejích tří mláďat. Slyšeli jsme tak například napínavou epizodu o usmrcení jednoho mláděte jeho nevlastním otcem. Hlas nám v rámci zoologického uvedení do kontextu přírody vzápětí vysvětlil, že u šelem tohoto druhu funguje běžně pomyslný „vyhlazovací rituál“, v jehož průběhu samec zabije mláďata, jež nejsou jeho.
Kromě čistě zvukových částí se procházka skládala i z drobných performativních vstupů. Mezi ně lze započítat například rozbor zvířecí fekálie. Průvodce procházel skupinou se servírovacím prkénkem v ruce. Na tomto objektu vylepšeném o hrbolatý povrch a kompletní hnědý nátěr, který tím pádem jasně evokoval kýženou věc, se nacházely drobné pochutiny, jež jsme mohli ochutnat. V kombinaci s barvitým popisem složení výkalů ze sluchátek to působilo povedeně groteskně a překvapivě vůbec ne jako laciný fekální humor.
Po usměvavých zastaveních však přišla i smutná vystřízlivění. Dělo se tak, když jsme se v příběhu opakovaně vraceli k medvědici, která se byla nucena vlivem rostoucího antropocentrismu a civilizačního rozmachu přizpůsobovat člověku na úkor vlastního přirozeného života. Poté, co se přestalo ve velkém pěstovat pastevectví, zmizela stáda a s tím i přirozená kořist predátorů, začala se medvědí matka živit plošně vysazovanou kukuřicí. Protože samice občas musela ukojit svůj hlad také zbytky z popelnic, docházelo ke stále častějším setkáním s člověkem. Skrze naučné okénko nám hlas opět vysvětlil, že právě v takových chvílích dochází často ke střelbě. Někdy to prý taky dopadá tak, že jsou zatoulaní jedinci převezeni do Zoologické zahrady v Bojnicích. Mraky se začaly stahovat jak nad medvědicí, tak nad naší poutí.
K úplnému dokreslení dovršující se převahy člověka nad přírodou sloužil jeden ze vstupů, v němž se z masivního kostýmu medvěda vysvlékla další performerka. Vzápětí se posadila ke stolu, nasadila si mobil na připravený stativ, vzala rtěnku a začala se podle odrazu z černého skla před sebou líčit. Když skončila, zapálila si cigaretu a přehodila si přes ramena kostýmní kožich, jenž tak rázem vypadal jako prvotřídní kabát. V tuto chvíli se dovršila metamorfóza medvědice, která si na začátku žila klidně v lesích spolu se svými mláďaty, v plně domestikovanou kreaturu hnědé šelmy. Ponurý konec zobrazoval tohoto „pseudopredátora“ poslušně jezdícího na kole v pravidelném kruhu za zvuků cirkusové hudby. Pak přišel poslední výstřel a s ním i smrt kdysi svobodného živočicha. Tento zlom perfektně zrcadlilo počasí, protože i v závěru naší poutě zapadlo slunce nečekaně rychle, bylo nepříjemně sychravo a jako by smutno.
Vzhledem k tomu, že většina tvůrčího týmu odjela s pomyslnou mrtvolou autem pryč, zůstala celá procházka bez řádného zakončení, protože se po prodělaném zážitku nikomu z přítomných nechtělo tleskat. Jediné rozloučení se konalo formou vrácení sluchátek. Nepoměr mezi neustálou komunikací tvůrčího týmu se zúčastněnými v průběhu procházky a náhlým tichem po jejím finále, vyčníval v rámci celkového prožitku velmi zásadně. Právě toto neukončení ale odkazovalo k tomu, že ani v realitě není rozsáhlá problematika s medvědy u cíle. A přímé napojení otevřeného konce a výzvy jediného pozůstalého člena týmu, ať se vydáme na deset minut vzdálenou stanici metra, zajímavě propojilo obě roviny.
Z procházky jsem si neodnášela protivně apelativní pocit, necítila jsem se provinile za nějakou svoji činnost, případně malou angažovanost. Spíše nám byly nabídnuty podněty k přemýšlení, slyšeli jsme různé názory (pro i proti medvědům) a tím pádem nám tvůrčí tým dopřál prostor pro utvoření vlastního pohledu na věc. Spolu s propracovaným scénářem a zábavnými performativními výstupy nám tak umělecký počin Lovci majú oči pre plač zajistil inspirativní odpoledne.