St.art se odvíjí jak jinak než od startu, navrací se tedy symbolicky do Athén – kolébky olympijských her a ke sportovní disciplíně opředené mnoha legendami – maratonu. Sedmičlenná skupinka běží na místě za povzbuzování „antického trenéra“ (Charlie Wheeler) v pozlaceném šatu a s olivovým věncem, jeho tryskající emoce a pokřiky zesilované megafonem dráždí běžce k co nejlepšímu výkonu. Jaký to rozdíl od následné technicko-chemické laboratoře současnosti, kde se při zátěžových testech měří na běžeckém pásu všemožné faktory výkonu sportovce.

Hromadná choreografie tance a pozemní akrobacie ale spíše ukazuje obecné strasti sportovců jako bolest či zranění. Velmi nepříjemné pocity ve mně vyvolávala slow motion část, kdy za přehnaně hlasitých zvuků křupání performeři deformovali přirozený tok svých pohybů. Explicitní znázornění úrazu bych si ovšem na divadle nepřála, ale tento způsob byl v představě o mnoho silnější. Choreografie ale skýtala i méně traumatické prvky nápodobou signifikantních pohybů jednotlivých sportů, zachytila jsem například plavecké styly, šermířské výpady či hod diskem. Disciplíny jsem se zájmem klíčovala, v tanci až překvapivě plynuly, navazovaly na sebe a nijak demonstrativně nevyčnívaly.

Hlavní akrobatické slovo ale dostali Charlie Wheeler s Martinem Kadrnožkou na cyr wheelu, Helena Nováčková na závěsných kruzích a Matyáš Novák na trampolíně. Duo na cyr wheelu ztvárňovalo spíš společnou harmonii než vzájemné soupeření, pomoc či fair play jsou přeci u soutěživých sportovců také velmi důležité hodnoty. Dokonalou koordinaci pak ukázali dva riggeři, kteří ovládali tahy lan podle pohybů Heleny Nováčkové na kovových kruzích různých velikostí. Tato část byla inspirována freedivingem, i proto má akrobatka kostým připomínající krátký neopren s kapucí, půvab podmořského světa dotvořila hudba cinkajících kruhů. Matyáš Novák vypráví (především pohybem) ve St.artu svůj opravdový příběh o změně sportovní disciplíny, kdy přešel z trampolíny na hod oštěpem. Dravé mládí a cílevědomost, ale také možnost volby a střídání většího množství sportů, to vše jsou velmi inspirativní a aktuálně rezonující témata.

Vrcholnou tečku do inscenace vnáší možné ztvárnění olympijského hesla: rychleji, výše, silněji – společně. Na otáčivé horolezecké stěně (z jedné strany s umělými úchyty a z druhé připomínající skálu) šplhají postupně všichni performeři a performerky v dresech, kombinézách a s vybavením, které poskytli sportovci podílející se na vzniku inscenace. Obraz sdíleného úsilí a radosti spojený s videoukázkami českých sportovních úspěchů a jásotem komentátorů a fanoušků je troufám si říct, až nostalgicky dojemný, ale i takový sport je. St.art boří bariéry, spojuje, ukazuje možnosti obohacení a oslavuje život v jeho pestrosti, ani já si jej nedovedu představit bez sportu a divadla.