Inscenace pracuje veskrze s minimalistickými prostředky. Scénografie je velmi jednoduchá a na holé scéně Divadla X10 najdeme pouze pět dřevěných židlí, stoh rudých karafiátů ve váze a stůl se džbánem vody a několika sklenicemi. Inscenace tak staví primárně na akustické složce a herectví; režie přitom směřuje pozornost především na samotné ženy – jejich těla, hlasy a příběhy. Pět hereček nehraje konkrétní postavy, spíše tvoří homogenní sbor anonymních žen. Jeho členky se za idylických zvuků ptačího švitoření začínají střídavě svěřovat s jednotlivými traumaty z války. Sesbírané zpovědi válečných pamětnic nahlíží na hrůzy války intimní a osobní optikou, přičemž všechny příběhy spojuje motiv rodiny. Ať už v ní ženy zastávají roli sestry, manželky, matky či babičky, kvůli válce se musí vždy o někoho bát či starat. Tuto funkci Tavadze pojmenovává jako daleko těžší a nepostradatelnější, než mužský boj za vlast, takže z inscenace vycházejí jako skutečné hrdinky právě Gruzínky.

Tavadzeho Trójanky využívají Euripidovu tragédii jako odrazový můstek a čerpají z ní zejména tematicky. Intimní rámování příběhů maže většinu politických či historických souvislostí, čímž je činí srozumitelnými i pro divačky a diváky, kteří jsou s gruzínskou historií seznámeni jen zběžně. Pro inscenaci tak, stejně jako u Euripida, zůstává hlavní otázkou, jak se vyrovnat s osobními ztrátami, které válka přináší, a jak o tomto truchlení mluvit. Velmi pomalé tempo inscenace, opakované chvíle dlouhého ticha i takřka prázdná scéna, která odráží citovou oploštělost hrdinek, nasvědčují tomu, že to zkrátka a dobře úplně nejde. S každým dalším příběhem se však jako efektivní forma terapie ukazují různé typy her.

Herečky vyprávějí životní osudy žen civilně a nepateticky, zároveň se neustále usmívají a udržují oční kontakt s diváctvem. I přes svou uměřenost je mluvený projev sám o sobě velmi poutavý, dílčí příběhy však navíc často doplňuje také určitá hra. V jedné scéně kupříkladu herečka pronese krátký monolog a poté bezvládně padne k zemi – mrtvé tělo se však nepřestává usmívat a dívat se směrem k divákům. Tento princip se opakuje tak dlouho, dokud na zemi neleží všech pět mrkajících a usmívajících se mrtvol. Velmi blízký kontakt s diváctvem pokračuje i při další scéně – hře na honěnou. Tentokrát své svědectví jedna z hereček vždy zakončí zvoláním konkrétní barvy, kterou následně musí zbylé čtyři najít v sále nebo na oblečení divaček a diváků dřív, než je zmíněná herečka chytí. Ta, kterou dohoní, musí jít vyprávět jako další.

Dětinské hry tedy vedou až ke konfrontaci s krutou realitou a platí to i pro Euripidovu hru. V jediné scéně, kde se využívá její text, pronáší jedna z hereček monolog Andromaché, která se pod tlakem nepřátel musí vzdát svého malého syna. Ostatní herečky ji nutí monolog opakovat stále dokola, dokud se psychicky nezhroutí a s pláčem padne k zemi. Místo syna k sobě ze všech sil tiskne karafiáty, které byly v inscenaci dříve tematizovány jako prázdné gesto pro vyjádření soustrasti. Skutečné děti jsou totiž už dávno mrtvé. Kvůli hrám a různým okolním ruchům můžeme zapomenout na to, co se skutečně děje. A takové je i podvratné sdělení v závěru Trójanek. Poslední herečka při odchodu poprosí zvukaře, aby znovu zapnul zvuky ptačího švitoření. Oproti idylickému začátku se však nyní tato předem nahraná zvuková fasáda pouze neúprosně ozývá prázdným prostorem.