Šlo, počítám-li správně, o sedmou verzi dříve sokolského maškarního vlasteneckého plesu, který se v holešovické centrále českého alternativního divadla změnil na alternativu alternativy, dílo experimentálním způsobem konzervativní. Šibřinky 2026, doplněné o máchovský podtitul Čechové jsou národ dobrý, představují rozdováděný večírek s pivem, párky, tancem, tombolou a konzumací všemožných kulturních atrakcí, na nichž se podílejí na dvě desítky aktérů. Scénografii představuje stará utržená opona s nahými hudebnicemi, státní znak, emblém Televizního klubu mladých i třeba pod pípou skrytá nemocniční várnice na čaj s nápisem IKEM. Jako prospekt slouží projekce, hlavně ze starých týdeníků, a reakce publika povzbuzuje světelný nápis „aplaus“. Vše živě doprovází kapela, v zásadě dechovka, její repertoár však sahá od fanfár z Libuše po free jazzovou kočičinu. Základní jsou slavné dechovkářské „fláky“, mezi něž patří Škoda lásky i hospodská kutálka převzatá z animovaného Mikeše, kde místo zpěvu štěkají psi. Zde, v chlapáckém provedení, nabývá štěkání na agresivitě. Původně roztomilá psiska si v bojovnosti nezadají se Sokolíky Františka Kmocha. Divím se, že už z nich není hymna současných národovců: „Sokola zavolej od slovanské brány, on ti dopomůže zahnat naše vrahy. Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří, a pak provoláme sláva naší vlasti!“ Štamgasti Šibřinek jsou in i out, i zpěvem si užijí výzvu do boje, která je ovšem v „kulisách“ alternativy vážná i směšná. Stejně jako celým sálem zpívaný Cestář, co ujistí paní, která jede kolem, že kdyby se mohl taky vozit ve zlatém kočáře, hned se na práci vybodne.

V divadle skutečného cestáře aby pohledal, pocit těžce pracujících outsiderů ale mohou mít přítomní zástupci nejrůznějších scénických oborů. Ti – obvykle vedeni někým z patřičného spolku – se snaží ukázat, co umějí, a za úplatu se s diváky i fotí. Recitátoři vystoupí s úryvkem z Máje i feminizované Máji, kde Čechů věrného syna nahradí dcera. Za unii pantomimů je tu „Fialka“, který bytovou klauniádu uskuteční se sborem v rolích dveří, skříně, umyvadla a sporáku. Pěvci předvedou komorní operu Ďábel kožušník, v níž chudý cestář (sic!) miluje dceru titulního chamtivého „ďábla“, ten ji chce pro(v)dat za ještě zlejšího nápadníka-starostu, leč zvítězí láska, kterou „jen láskou lze zaplatit“. Letmo se objeví taneční, folklorně pohádkový i masopustně maškarní sbor. Loutkáři na malém jevišťátku sehrají sraz všech ředitelů důležitých českých divadel v pekelné, asi ministerské úřadovně; první je smrťák v úloze ředitele Národního divadla, který – když se provalí, že šéfuje i festivalu Divadlo a „jedné malé katedře“ – musí dostat obří židli. Následuje vodník z Vinohradského a další pimprloví ředitelé, až je jich jevišťátko plné a někteří – protože v Čechách není nedůležitých divadel – se derou před publikum, dokud Šibřinky neskončí. Televizní Jů a Hele se pokusí „pozvednout“ úroveň besídky Havlovou Audiencí, ta se v jejich pojetí změní na sled okřídlených hlášek typu „nebuďte smutnej“, korunovaný aktuálním věkem obdivované Bohdalky. Devadesát čtyři. I to vyvolá smích a mně jde hlavou, že holá pravda je někdy směšná jako nejlepší fór a že si toho byli vědomi i čeští, též pivu holdující kumštýři z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Ti by jistě Handa Gote a spol. bez problémů adoptovali.

Týká se to i Ladislava Čumby, stálé akvizice Šibřinek, přednášejícího a tombolmeistera, excentrického, pro věc zapáleného encyklopedisty. Referuje o vývoji češtiny Andreje Babiše i o tom, že nejhranějším titulem Divadla v Kotcích byla Goldoniho komedie Co je to ten vkus národa, k dobru dá historku, že Mozart výrokem „mí Pražané mi rozumějí“ okomentoval produkci buskera, pouličního harfenisty hrajícího melodii z Figarovy svatby, s potěšením kvituje odstranění sochy Anny Chromy od Stavovského divadla, na fotografii Nosticova paláce ukáže, kde sedí pan ministr, předvede znělku jeho úřadu, táhlý tón z Matky Aloise Háby, načež demonstruje i svůj boj za opomíjené Hábovo dílo. Atd. Jeho projev je seriózní i parodická obdoba čistého humoru bez vtipu, kterou jsem zaznamenal i v prohlášení o šetření v divadle čteným Tomášem Procházkou beze stopy ironizující nadsázky. Když řekl, že chudoba často „vede k silnějšímu zážitku než okázalé, ale prázdné efekty“ a že „i s omezenými prostředky lze vytvářet hodnotné a inspirativní inscenace“, dal jsem takříkajíc zprava těm slovům za pravdu a zleva jsem se děsil, neboť souhlasit s tím je v časech škrtů na pováženou. 

Avšak zpět k Šibřinkám, které se v mém referátu chýlí k závěru.

Nemohu zde bohužel zmínit všechny účinkující, leč jednoho vypíchnout musím. Na mysli mám Vojtu Švejdu, bravurního mima, který se objeví coby okrojovaný stréc z Výzkumného ústavu lidového vypravěčství. V této roli náležitě žoviálně vyhrkne několik historek s potentáty. Například o tom, jak se do hospody nahrnulo osm set chlapečků, samé Husákovy děti, a Gustáv, když se ho po telefonu zeptal, co si s nimi má počít, řekl, ať dá každému párek a pivo. (Že jde o ověřenou metodu populistů, snad netřeba dodávat: vzpomeňme na Babišovy koblihy.) Po Sokolících se vrací Švejda-performer, jenž čím dál zuřivěji zpívá o pejskovi, co sežral jitrničku a dostal paličkou. Až se vztekem zalkne, mrtev padne, je uložen do rakve, z níž se dostane až po tombole, zato ale s hlavní cenou za přínos českému divadlu v ruce. Tu cenu – protože spravedlnost je neúprosná – si ani v jednom ze dvou letošních představení nevylosoval nikdo od divadla. Dostaly je dvě mladé dámy, ta druhá ze zdravotnictví. S klidem tedy můžu na závěr svého pojednání oznámit, že její přínos českému divadlu je nepochybný.

Autor je mimo jiné zakladatel a emeritní šéfredaktor časopisu Svět a divadlo, v současnosti publikuje zejména na svém blogu Když se láme chleba. 
www.karel-kral.cz