Těch písniček ze tří stovek, které S+Š spolu napsali je jen hrstka, tak akorát na jeden večer, ale nechybí v něm ani Šlitrovy songy s texty Pavla Kopty, jež vznikly v časech, kdy se Suchý se Šlitrem neznali. A v představení zazní vedle evergreenů, které si snad dodnes zpíváme u táboráku i písně zapomenuté, jejichž hudební a textová kvalita je nesporná – např. song Na vrata přibili můj stín.

Všestranně pěvecky disponovaný soubor interpretuje písně typickým semaforským stylem, jenž spočívá spíš v „podehrávání“ než ve hluku. Upoutali mě především Lucie Černíková ve Šlitrově a Koptově šansonu Dnes naposled, pánové Stejskal-Macháček-Šudoma v rozpohybované Šlitrově „ptákovině“ Co jsem měl dnes k obědu a Jolana Smyčková v polozapomenuté Růžové pentli. Hvězdou představení je očekávaně Jitka Molavcová, zejména v Písni o rose, kterou – oblečena v půvabném kostýmku pošitém květinami – nabízí publiku s hravostí a jemnou citovou naléhavostí. Na Jiřím Suchým je přece jen v pohybu na jevišti znát věk, ale zpívá a intonuje jako ve zlaté semaforské éře, kdy S+Š své divadlo formovali. Devizou představení je i jazzový kvintet, vedený Jakubem Přibylem, který hraje jako o život.

Decentní Suchého režie pracuje s nadhledem a humorem. Scénka, v níž všichni přišli na jeviště s židlemi, které postavili do řad a obrácení zády k hledišti shlédli vteřinový poslední záběr filmu a pak beze slova podešli odměnilo premiérové obecenstvo spontánním smíchem.

Kazem představení je snad pouze monolog tzv. současného Hamleta, svou trivialitou kontrastující s inteligencí ostatních jevištních promluv.

Extravagantní díkuvzdání Jiřímu Šlitrovi – večer pro pamětníky? Jistě, ale možná i šance pro mladé publikum poznat skladatelskou tvorbu Jiřího Šlitra, který byl spolu s Jaroslavem Ježkem nejvýznamnějším českým hitmakerem dvacátého století.