O pana Ripleyho z jejích knih tu nejen v přeneseném slova smyslu běží. Okouzlující vrah, který byl schopen měnit svoji identitu (ve vstupním dílu série Talentovaný pan Ripley se s úspěchem vydával za toho, jehož usmrtil), je čtenářský žádaným „hrdinou“, a za spisovatelkou, která se uchýlila do švýcarské samoty, přijíždí nakladatelský agent Edward, aby od věhlasné autorky získal souhlas a podpis smlouvy na další pokračování osudů zákeřně šarmantního chlapíka. Higsmithová agenta zprvu nevybíravým způsobem odmítá, několikrát ho marně posílá pryč, on, ačkoliv si od ní musel vyslechnout spoustu urážek, trpělivě dotírá. Verbální ping-pong s prvky krutosti je vtipně pointovaný a herci příležitost k jeho duchaplnému vyznění nepromarní. Edward Patricii přivezl i její oblíbené instantní potraviny, oděvní doplňky i  výstavní ocelový nůž, spisovatelka totiž chová vášeň pro zbraně, za ty historické vynakládá enormní sumy, má jich celou vitrínu. A od Čechova víme, že vyskytuje-li se na začátku hry na jevišti puška, nakonec se z ní střílí... Edward vyhmátne Patriciinu zálibu v hrůzných historkách s detaily, vypráví jí příběh tragického úmrtí svých rodičů, reálností události si ovšem nemůžeme být zcela jisti. Postupně začínají společně nastiňovat fabuli další „ripleyády“, agent si počíná i jako potenciální autor stále suverénněji. Vztah z úvodu, arogantní a nepřístupná autorka versus nesmělý a nejistý agent, se začíná měnit. Navíc s Edwardovou identitou to, zdá se, také není úplně jednoznačné, je totiž příliš velkým fanouškem knih o nebezpečném podvodníkovi. Dialog spěje k překvapivému finále. Kromě stále temnějšího pointování „hry na kočku a myš“ předestírá inscenace zcela vážnější, důležité téma: jak může umělecké dílo svého tvůrce ovládnout, ba zničit.

Inscenace Milana Schejbala sází na dva charismatické představitele, Ivana Chýlková prezentuje svou postavu jako zprvu patřičně nesnesitelnou, později, aniž by Patricia mohla probudit divácké sympatie, se však v prezentaci její svéhlavosti začínají objevovat jemnější valéry, nejsou však prosty zákeřnosti. Uhlíkův Edward představuje na počátku produkce kvintesenci nesmělosti, temné stránky jím ztvárněné figury pak poměrně prudce, přesto zcela přesvědčivě vybublají. Na malém jevišti Ungeltu režie úsporně, přesto smysluplně pracuje s takovými drobnostmi jako je opakované popíjení (Higsmithová byla alkoholička) či neustále přerušované podstrkování autorské smlouvy k podpisu. Když na snovatele nového příběhu přijde tvůrčí inspirace, jeviště potemní a oba střídavě další Ripleyova dobrodružství adresují do publika, sedíce na barové židli. Nenápadně rafinovaná je také volba kostýmů: Patricie zprvu ve vytahaném svetru (i paruka proměnila Ivanu Chýlkovou téměř k nepoznání), Edward v oblečení a kabátu ve světlešedém odstínu. V dalším průběhu inscenace už vystupuje mladík  v „sebevědomějším“, tmavém outfitu, a ve finálovém třetím obraze jsou oba oděni do jednoznačně protikladných barev (kombinace černá – bílá), jakoby elegantní vnější zobrazení „plus mínus“ mělo, ale zároveň nemohlo tlumit nejednoznačnost jejich povah. Ke komplexnímu dojmu z vydařené inscenace pomáhá i hudební stopa, v úvodu Zdeňkem Dočekalem zkomponovaná krátká nervní ouvertura, pak i „na gramofonu přehrávaná“ píseň z muzikálu Jižní Pacifik, Higsmithová poněkud překvapivě holdovala tomuto žánru, ačkoliv jinak byla k většině jakýchkoli uměleckých projevů hyperkritická.

Dramaturgické usilování Ungeltu v orientaci na anglosaské dramatiky (a uvádění jejich her v české premiéře) přináší přinejmenším zajímavé zážitky, hra Švýcarsko se ostatně momentálně ocitá ve finálové fázi filmového ztvárnění, snad budeme mít brzy možnost porovnat kreaci Ivany Chýlkové s tou ekranizovanou v podání Meryl Streep.