Když v roce 1890 spatřila hra věhlasného norského autora světlo světa, kupodivu se setkala s nepochopením. Hlavní hrdinka byla považována za monstrum, manipulativní, povrchní, marnivou, mstivou bestii. Z čeho pramení Hedina krutost, jaké jsou příčiny její nevyrovnanosti, jaká by byla Heda dnešních dnů a kolik z Hedy má v sobě každý z nás? I to jsou otázky, které nepřestávají provokovat tvůrce. V současné době je Heda Gablerová v režii slavného skandálního maďarského režiséra Viktora Bodóa také na repertoáru činohry Národního divadla. V Činoherním klubu je k vidění parafráze této hry od britské autorky Niny Segal. Připomeňme ještě úpravu Ibsenova textu autorky Anny Saavedry Heda Gablerová: Teorie dospělosti, uvedená v roce 2019 v Divadle Petra Bezruče v režii Janky Ryšánek Schmiedtové.

Dramaturgyně Dana Hlaváčová Ibsenův text posouvá do současnosti a činí tak velmi promyšleně, nejde tedy jen o vnějškovou aktualizaci. Samozřejmě, používají se tu mobily a paměťové disky, ale Hedin manžel Jörgen Tesman se namísto kulturní historií zabývá vynálezem léku proti demenci. Původní text je také krácen, vypadla postava služebné, která má v původní hře úlohu jakési uvaděčky do děje – její dialog s Tesmanovou tetičkou Julií v prvním dějství objasňuje rodinné poměry, ze kterých novomanželé pocházejí: Heda je rozmazlenou dcerkou generála, o kterou se nápadníci přetahovali, a možná je tak příliš velkým soustem pro Jörgena, nepraktického intelektuála vychovávaného dětinskými tetičkami.

Úprava Dany Hlaváčové i režie Gabriely Gabašové se od prvopočátku koncentruje na Hedu. Zastihneme ji uprostřed ještě nezabydleného moderního domu, jak si pohrává se svou sbírkou zbraní. Ke svému muži i k tetičce Julii se chová s neskrývaným opovržením. A možná právě proto, že Jörgen je v tomto pojetí humanista, který chce svým vynálezem pomáhat trpícím demencí, působí Hedino spratkování ještě hůř. Chvilku mi trvalo, než jsem se do inscenace zabrala, Heda mi přišla černobíle záporná, ovšem i zápornou postavu je potřeba alespoň v některých momentech pochopit, vcítit se do ní. Také absence scénické hudby a fádní svícení v první zhruba čtvrthodině inscenace bylo úmorné.

S příchodem Michala Štěrby, který ztvárňuje ďábelského advokáta Bracka, přichází na jeviště vlna energie, inscenace dostává spád. I když Jana Ondrušková si v roli rozmazlené znuděné novomanželky vede skvěle, stejně tak Libor Stach je jako nudný nerdík velmi uvěřitelný. Tetička Julie Apoleny Veldové je energická nesnesitelná baba. Tea (Veronika Pichlerová) a Eilert (Petr Urban) se na první pohled odlišují ve svých modelech studentského stylu. Jak je pro ibsenovské hrdiny typické, jejich vzájemné spletité vztahy a minulost odhalujeme postupně.

Scéna Michala spratka je velmi realistická, včetně kuchyňské linky, evokuje současnou minimalistickou novostavbu. Na bílé igelitové závěsy, které tvoří zadní stěnu, se promítají videoprojekce Alžběty Huclové. Ty nás vtahují do jakési snové krajiny, prolínající se s detaily vlasů ženských postav (Hedy a Tey). Projekce jsou však jedním z mála výrazných a invenčních prvků inscenace. A to je škoda, protože záměr a modernizovaný text je sám o sobě slibný.

Společenský kontext je dnes jiný, a tak je třeba hledat, jaká by byla Heda dneška. Asi už by nebyla vydržovanou manželkou, mám pocit, že tvůrkyně se snažily posílit téma krize mladé dospělosti. Pro tu se v psychologii vžil termín čtvrtživotní krize – tedy strach ze zodpovědnosti postavit se na vlastní nohy a činit rozhodnutí, která jsou více či méně definitivní. Pocit, že přicházejí velké závazky v podobě hypotéky, boje o kariéru, provázanosti s jedním partnerem a tedy konec přelétavého bezstarostného mládí. To je myslím to, s čím se v plzeňské inscenaci může divák ztotožnit. Přála bych si ale, aby vnitřní svět postav a jejich motivace byly lépe propracované, aby nepůsobily šablonovitě.