Je zvláštní, že na inscenaci se podílí tolik zvučných jmen a přitom je výsledek rozpačitý. Jako vždy invenční kostýmy vytvořila Simona Rybáková, scénu Martin Chocholoušek, výbornou hudbu Jan Kučera, dále čteme jména jako kreslířka a animátorka Galina Miklínová, loutkáři Sébastien Puech a Paulina Skavova. Příběh fantasty a vojáka, který si svá dobrodružství spíše vymýšlel než aby je skutečně prožil, zasadili do kafkovsky laděného světa, temného a bezvýchodného, kde se za představivost a svobodnou mysl odsuzuje možná i k smrti. Přepálené je i vnášení dalších témat a využití mnoha žánrů, aby byla za každou cenu dodržena multimediální povaha inscenace. Ekologie, vztah k přírodě, varování před temnou snad totalitní budoucností, dítě jako čistý tvor, které se systému vzpírá. A k tomu postupy pohybového, loutkového a objektového divadla, filmové dotáčky, projekce, postupy kresleného filmu, činoherní i operní i nonverbální herectví, závěsná akrobacie z nového cirkusu, je toho příliš na jednu inscenaci, která tak postrádá stylové ukotvení a jeví se jako velká všehochuť. Inscenaci otevírá zatčení barona Prášila, výkon Radima Vizváry v této roli patří k tomu lepšímu co inscenace nabízí. Působí excentricky, má divoce rozježené vlasy a oblečený je v ošoupané uniformě. Na jeviště přichází s lodním kufrem a v něm má desítky knih o svých dobrodružstvích. Vizváry ztvárňuje barona trochu jako hravého klauna, ze svých věznitelů si nic nedělá ani z obvinění. Jeho pohybové gagy a výborně pantomimicky pojednává řadu groteskních situací. Rozumí si se zvířaty, myši se k němu s důvěrou obracejí, krkavec je jeho kamarád, tento symbol ovšem zůstává poněkud nejasný. Okamžitě zaujme holčičku, kterou představuje vedená loutka v životní velikosti s loutkovodiči na scéně. Matkou holčičky, která je ničím nezatížená a ochotná naslouchat a těšit se z baronova vyprávění, je soudkyně navlečená v neforemný kostým a místo bot má spisy. Káže barona zatknout a uvrhnout do vězení, protože ohrožuje všechny jistoty systému. Následný soud odsuzuje fantazii a svobodomyslnost pábitelského barona. Na vše co baron vypráví, soudkyně v podání sopranistky Markéty Cukrové nepříjemně úsečným hlasem dokola zpívá „nepřijatelné, nemožné“ , což ale v konečném výsledku vyznívá spíš otravně a stereotypně než hrozivě. Soudkyně se snaží holčičku od zkázonosného barona opakovaně odtrhnout, ale ona si stále k němu hledá cestu. Poněkud nelogicky v závěrečné scéně přijde skutečné dítě, vymkne se matce a svobodně volí vlastní cestu.

Vyráběné „kafkovské mlno“ táhne inscenaci do těžkých vod a také povážlivě likviduje humor a nadhled. Dveře se otvírají do prázdna a v nich se ztrácejí úředníci, kteří datlují obvinění na psacích strojích. Je to výjev, který působí banálně a ani pohyblivá ohrádka připomínající loď v bouři, v níž stojí baron Prášil, při soudu není oslnivá metafora. V první části se inscenace soustředí na ekologické témata, na zachování přírody a schopnost rozumět jí a tomu podřizuje výběr epizod. Problémem ovšem je pomalé tempo a rozvleklost některých obrazů, třeba plavba pod hladinou a tanec s rejnokem obstará závěsná akrobacie, ale choreografie tohoto obrazu je nenápaditá a rozvleklá a ani technicky neoslní, i když kreslená mořská havěť v zadním plánu působí mile. Povedený a hlavně jeden z mála vtipných je výjev s černou umírající labutí v prosklené skříně plné barevných plastových balíků (Nikola Márová), baron ji z tohoto moře odpadků zachraňuje a společně pak tančí valčík. V druhé části se baronova cela, do níž divák zatím nahlížel jen pomocí projekce, zhmotní na jevišti. Je surrealisticky pojatá s malým okénkem, z něhož proudí světlo, po jeho zdech se plazí různě spletené provazy, nade dveřmi se tyčí podivná ulita. Do cely vstupují muzikanti i soudkyně a sem za baronem přichází i holčička – loutka, spolu skáčou panáka, kresba dětské hry jako kouzlem vzniká animací. Pak se objeví i kresbička šibenice jako memento. Baron je v cele osamělý a tak znovu sní a přehrává si v hlavě své příběhy. Další projekce zpracovává známý příběh o jelenovi, po němž baron Prášil střelil peckou z třešně a jemu pak mezi parohy vyrostla třešeň. Jelen pak coby tanečnice přichází a baron si trhá třešně z jelenovy hlavy a jí je. Barona ve vězení znovu navštíví černá labuť a vše vyústí ve společný tanec a veselí. Existenciálnímu ladění příběhu o baronu Prášilovi v druhé části definitivně dochází dech, je to jistě ambiciózní výklad starého příběhu, který vyzdvihuje kreativitu a fantazii proti nudě, šedi a akurátnosti všech soudců světa, ale činí tak zbytečně složitě a zaumně. Není také úplně jasné pro jakou věkovou kategorii chce hrát, vnášení filozofujícího podtextu musí být pro dětské publikum matoucí a dospělého diváka neuspokojí. Možná by bylo účinnější opěvovanou fantazii napřít „jen“ k hravému a obrazivému ztvárněni půvabných historek starého dobrodruha a fantasty. Škoda, že nápady a invence, které všem zúčastněným určitě nechybí, nedokázal nikdo usměrnit k jednotné výpovědi a stylu. Takhle i žánrově vznikl zvláštní galimatyáš.