Zatímco Martin Magor Jirous je dostatečně znám svým extravagantním životem, jeho první žena Věra pro mnohé zůstává jen „první manželkou kohosi slavného“. Přitom, jak ukazuje inscenace, její život je neméně dobrodružný a svízelný, snad až nesnesitelný.  O tom, jak výjimečně krásná a vzdělaná žena, vystudovaná historička umění, s velmi svéráznými názory, putovala hodně punkovým disidentským životem, svědčí inscenace, která vznikla v produkci spolku Triarius Jana Josefa Kopeckého z České Třebové ve spolupráci s Klárou Trojanovou a její snachou Annou (rozenou Kratochvílovou, manželkou Františka Trojana).

Je patrné, že scénář, na němž se společně s režisérem Adamem Svozilem podílela právě Anna Trojanová a syn Věry Tobiáš, je pečlivě promyšlen a život svérázné intelektuálky Věry Jirousové zmapován velmi originálním způsobem. Totiž prostřednictvím dvojího dětského pohledu.  První část vychází z deníků školačky Věry Vařilové (Tweety 1956-1963), které nalezl a zveřejnil syn Tobiáš po smrti matky. Neméně přispěl i k realizaci druhé části inscenace – ta totiž nabízí jeho autentické vzpomínky na společný život matky a syna v disentu v následujících letech ve vší syrovosti, a chvílemi až hororovitosti. V první i druhé části kromě hereček na scéně můžeme slyšet „polodokumentární“ hlasy ze záznamu. Interpretkou citací Věřiných  slov je Zora Valchařová – Poulová, zatímco promluvy a vzpomínky Tobiáše Jirouse slyšíme v autentickém znění.

Zvláštní charismatická žena, která se tvrdohlavě odmítla podřídit době, Věra Vařilová (1944-2011), pocházela z rodiny dělníka a člena KSČ a sudetské Němky. Jak se podle dětských zápisků zdá, až do roku 1968 nežila nijak výjimečným životem, jako malá se hodně „nudila“. Nicméně její zápisky jsou zajímavým svědectvím o době bez internetu a televize, kde jedinou zábavou pro zvídavé byly knihy. Zlom v jejím způsobu myšlení a radikalizaci proti režimu přicházel postupně během studia na Filozofické fakultě v letech 1963-1970, kdy se seznámila s několika osudovými muži, kteří fatálně ovlivnili její budoucí život. Profesně na sebe upozornila už na fakultě, v  roce 1968 totiž znovuobjevila zapovězného Bohuslava Reyneka, za nímž jezdila na Petrkov, a o němž napsala objevnou diplomní práci. Ve stejné době už žila s Martinem Jirousem, kterého si ve 22 letech vzala. Jejich soužití ovšem nebylo jednoduché, a když se na doporučení Reyneka seznámila s filozofem   a psychologem Jiřím Němcem, od Jirouse se odstěhovala k Němcovým do Ječné ulice, které bylo jakýmsi disidentským centrem známým jako „Jéčko“.  Do bytu, kde žili společně Jiří Němec, jeho žena Dana a jejich sedm dětí, posléze přibyl i Martin Jirous. A tohle místo doslova nikdy nespalo. Děti, které se zde narodily a přebývaly, si tak odnesly do dalšího života velmi výrazné, mnohdy traumatizující vzpomínky. Kromě osobních propletenců (mj. Tobiáš, ač nese Jirousovo příjmení, je synem Němce, druhého syna Daniela si osvojil disidentský kněz Rejchert) byl život mezi disidenty spojen s protesty, a stálým nepříjemným dohledem StB, s nemožností vykonávat v podstatě jakékoli zaměstnání. A tak sledujeme strastiplný život křehké ženy, která režimu navzdory roky přežívala v obrovské nejistotě a chudobě, jen z podpory přátel a spřízněných duší, stejně  jako syn, který ji doprovázel.

Příběh se ovšem dotýká nejen soukromého života, ale především důležitých historických událostí jako byl vznik a existence Charty 77, proces s Plastic People of the Universe, či estébácká akce „Asanace.“

Scénografii inscenace pojala Pavla Kamanová jako nahlédnutí do domácnosti 50.let, s jejíž zvetšelostí komunikuje i interiér Venuše. V ní se pohybují herečky, jejichž živá akce je doplněna audio-vizuální dokumentací. Hudba Kryštofa Blably chvílemi působí – bezpochyby záměrně – až nesnesitelně. 

Typově výborně vplula od role Věry subtilní Klára Trojanová, kterou doplňuje v různých rolích temperamentní Anna Trojanová. Ta totiž hraje nejen holčičí podobu 12-15 leté Věry, ale v druhé části se stává i malým Tobiášem. I když jsou na scéně jen dvě herečky, chvílemi dokážou evokovat pocit doslova přeplněného prostoru, tak jak to bývalo v legendárním Jéčku (do bytu se prý při improvizovaném koncertu vešlo 150 lidí!). V představení jejich prostřednictvím zaznívají jímavé, tvrdé, ale chvílemi i hravé a humorné tóny. Inscenace je pozoruhodná nejen samotným objevným tématem, ale i celkovým provedením, kdy nás obě herečky přimějí doslova spoluprožívat šílenosti disidentského života, které si nedokážou představit nejen mladí diváci, ale ani my starší – pokud jsme v té době sami nebyli disidenty. Tato inscenace navíc ukázala, že v naší – ne tak vzdálené minulosti -  stále ještě čeká spousta témat a příběhů, která bezpochyby stojí za prozkoumání.